Don't wanna hear it 2

Ten pocit jako dříve

Michael - o 2 týdny později

Dětský pokojíček už je skoro hotový.Jediné, co mi zbývá je postavit tu dřevěnou postílku, a je to.

"Tak jdem na to?" Vchází Lucas, který je rozhodnut mi pomoci.

"Můžem. Máme tu návod, takže to zase tak těžký nebude." S úsměvem zamávám s návodem a pomalu začnem.

***

Když jsem řekl, že to bude lehký, lhal jsem. Tu dřevěnou postýlku stavíme už na 3. pokus a stále se nemůžeme dostat k cíly.

"Musíš mít zrovna dřevěnou postýlku?!" Rozčílený Luke hází s kusem dřeva na zem.

"Hodí se to sem." Vyčerpaný si sedám na podlahu.

***

"Hotovo!" Zajásám.

"Myslíš?! Toho drobečka bych se tam bál dát..."

"Tak ty..." odfrknu si.

"Tak koukej." Lucas zatřese s postýlkou, která se náhle rozpadne a pak mi věnuje arogantní pohled.

"Dobře, měl si pravdu." Vykulim oči.

"Jo, já vim." Odsouhlasí mi to Lucas.

"Kolik je?!"

Luke se koukne na telefon "15:34"

"Už?" Vyjeknu.

"Jo"

"Měl bych jet za Madison" položim všechny věci z ruky na zem.

"Tak já tě tam hodim" nabídl se Lucas.

V nemocnici

Klepu na dveře - "dále" vyzve mě Mad.

"Ahoj" vejdu a zahlédnu Madie, která sedí na vozíčku u okna držící Elis v náručí.

"Ahoj" usměje se.

"Jak se máte?" Zavřu dveře, políbím Madie na čelo a sedám si na postel, která je hned naproti.

"Podle všeho už zítra můžem na víkend domu"

"Tak to je super!"

"Jenže táta je na služební cestě a já tam údajně se sestrou zůstanu sama."

"Aspoň budete mít čistě holčičí párty" pohladím ji na rameni. Madie mi zastaví ruku a pevně mě zmáčkne.

"Prosím, buď tam taky..."

"To asi nepůjde..."

"Proč?"

"Po dlouhé době budeš konečně doma a myslim si, že bude potřeba ještě odpočívat."

"Michaele, před několika dny jsem si vzpoměla na to, jak si ležel v mém pokoji vedle mě a bylo mi krásně."

"Vážně sis vzpoměla?!"

"Nedá se tomu říkat úplně vzpomínka, ale něco takovýho to bylo" usmála se a já nevěděl, co říct.

Pátek odpoledne

Lucas přijíždí k domu, kde bydlí Madison. Já vystupuji, následně vyndavám vozíček, na který se Mad posadí a nakonec vezmu i našeho drobečka, který v klidu spí.

"Vítej doma!" přivítá nás Sarah.

Pomalu postupujem domem až do pokoje, kde má Madie náhradní pokoj.

"Kdyby jste cokoliv potřebovali, jsem tu pro vás!" Zakřičí Sarah z vedlejšího pokoje.

"Dobře!" Ozve se jí Mad.

Po tomhle rozhovoru nastane v pokoji klid a několik sekund potrvá, než se rozhodne Madison opět promluvit.

"V tomhle pokoji jsem se jako malá bála spát"

"Proč?" Zasmál jsem se.

"Protože byl strašně daleko od rodičů a nechtěla jsem tu být sama"

"Aha, ale dnes tu budu já, neměla by ses náhodou bát ještě víc?"

"Tebe?" Usmívá se.

"Třeba jsem vrah." zamračim se.

"Plyšáků?"

"Ne, plyšáky miluju!"

"Proč jseš, tak roztomilej?"

"Já?!" Udivil jsem se.

"Jo."

"Se ti zdá..."

"Celou dobu si mluvil o mně, řekni mi něco o sobě"

Posadil jsem se "a co by si chtěla vědět?"

"Cokoliv" zazubila se.

"Nic mě nenapadá" protočil jsem očima.

"Fajn" naštvaně si složila ruce na prsa.

***

Je večer, ležíme v posteli, na nohou mám notebook a společně koukáme na film. Chvílema se cítím jako bych se vrátil časem zpět do doby, než se to všechno zvrtlo.

"Spíš?" Zašeptá Madie.

"Ne" pohladim ji po vlasech.

"Tenhle film mě už nebaví..." zívne si.

"Si to měla říct hned" zaklapl jsem notebook.

"A co teď?" Její lesklé oči zářili i v té tmě.

"Nevim" zašeptala a pak jsme si jen hleděli do očí.

Hi :)
Dám Vám na výběr pro pokračování téhle části -> a) 13+ b) ukončim to tím, že oba usnou a budu psát další průběh jejich dne.
Byla bych hodně ráda, kdyby jste mi dali o Vašem rozhodnutí vědět. Děkuji

Dále děkuji za votes a komentáře k téhle story a za to, že jste neuvěřitelně rychle našli moji novou story - Depressed a věnovali mi komentáře a votes i tam.

ILY