Já se vrátím!

...zdejší "voják"

Ráno mě vzbudilo klepání na dveře. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ach jo, pořád jsem byla v tom pokoji kde jsem včera usla. Podívala jsem se na dveře. Ty se otevřely a dovnitř vešel Alex. Alex?! Co ten tady sakra dělá?? Ajo, on je asi zdejší "voják". Já mám, ale ironický mozek.

"Ahoj." pozdravil mě se smutným úsměvem. "Mám tě jít vzbudit a připravit tě na označení." odvrátil pohled.

"O..označení?" vykoktala jsem.

"Jo." řekl suše. Pak mi hodil kožený vak. Bylo v něm nějaké oblečení. "Obleč si to, za pět minut zase přijdu." zavřel dveře.

No nic...označení?? Zakrtoila jsem hlavou a oblékla si to oblečení. Byly to pěkné venkovské šaty.Takové bych si nikdy nemohla dovolit.

Alex vstoupil, prohlédl si mě a řekl: "Fajn." pousmál se. Pak přišel ke mě a naznačil ať ukážu ruce. Nechtělo se mi, ale zvedla jsem je. On mi na jednu dal dlouhý železný řetěž a druhý konec připl ke svojí ruce. Zamteně jsem se mu podívala do očí jakobych v nich měla najít odpověď. Uhnul pohledem a řekl: "Není to můj nápad, ale je to rozkaz."

Pak jsme vyšli ven na chodbu, kde stálo dalších asi třicet holek s "doprovodem". Některé z nich byly velmi mladé, některým bylo dokonce nad čtyřicet. Pár děvčat brečelo a utíralo si oči do sukně.

Najednou se všichni postavili do řady za sebou a vyšli ven na ndvoří. Venku bylo krásně, kdybych nebyla v zajetí rozběhnu se na nějakou slunnou paseku. Na nádvoří nebyla jenom děvčata, ale i chlapci. Postavili jsem se do dvou skupin - kluci a holky zvlášť. Pak jsem se otočili směrem ke královskému balkonku, kde už ten král stál.

Když se všechno ztišilo, král začal mluvit. Moc sem ho nevnímala, ale neušli mi slova jako - zničení, podmanění, vy jste naše budoucnost a válka. Podívala jsem se na Alexe. Ten v klidu stál a vypadal, že ho králova řeč nudí - kdyby nebyl nepřítel možná by to byl fajn kámoš.

Král dokončil řeč a my jsme se zase postavili do dlouhé řady, tentokrát ke kovárně. Byla jsem asi desátá takže jsem dobře viděla co se děje předmnou. Viděla jsem jak dva chlapci chytli holku, co byla první na řadě, a kovář začal žhavit tyčku na jejímž konci bylo malé písmenko D. Pak tu žhavou tyč přiložil vzpírající se holce na spodní stranu zápěstí. Hned nato jsem viděla jak se ta holka sesunula k zemi, držela si ruku a hrozně řvala.

Asi jsem sebou moc silně cukla jak jsem se lekla, ale nějak se stalo, že Alex promluvil: " Vím, vypadá to hrozně a bolí to, ale ty to zvládneš." vzal mě za ruku, usmál se a pak mě pustil. Cítila jsem se lépe, ale né dobře.

***

Přišla jsem na řadu. Stejně jako ostatní mě dva týpci chytli za ruce a drželi mě. Vzpírala jsem se, ale nebylo to nic platné.

***

Hrozně to bolelo!!! Takovou bolest jste nikdy nezažili!! Chytla jsem si ruku a podívala se na červený otisk ve tvaru písmene D. Teď jsem to pochopila!! Oni nás opravdu chtějí postavit proti naší zemi. A co je vlastně na naší zemi tak skvělého?! Král je chudý a jediný přítel, kterého jsem měla zavřeli do vězení a od té doby jsem ho neviděla.

Ne!! Nesmím takhle přemýšlet. Musím utéct dokud je čas. Sice budu jenom kuchařka nebo služka, ale i tak je to vlastizrada. Uteču! Nevím jak, ale uteču!!