Na své rodiče si moc nevzpomínám, jen mám občas lehké záblesky z dětství, například vůni matčiných brunet vlasů, která byla plná ovoce a svěžesti. Také její oči, které byly levandulově fialové, tu barvu teď vídám každé ráno v odraze zrcadla a nikdy jsem ji neviděla u nikoho jiného než u nás dvou. A pak tátův hlas, když se smál bratrovu špatnému žertu, který nikdo nepochopil a nebo vůbec nebyl vtipný. Nepamatuju si jak vlastně celkové vypadali, jací byli, co milovali, co naopak nenáviděli. Vše co vím, jsem si buď domyslela nebo mi to v kusých informacích řekl můj bratr Kevin, který mi o nich nikdy moc vyprávět nechtěl, přestože musí vědět všechno, jelikož když jame o ně přišli bylo mu patnáct. Žádné fotografie nemáme a proto jen tuším, že maminka byla nádherná, přestože mi bylo řečeno, že jsem na ni hodně podobná, ale já rozhodně kráska z pohádky nejsem, a taky že byla hodná a spíš tichá a zádumčivá, na rozdíl od táty, tmavovlasého hubenějšího vytáhlého kumpána, který čišel často vtipem a charizmatem. Pamatuji si ale, že se milovali a že milovali mě i bratra.
Za to mám v živé paměti ten den kdy jsme byli nuceni odejít z domova. Nebylo mi ani pět let, když jsem poprvé pochopila jak tvrdý život je a že na tomto světě není úkrytu, ne před netvory. Když na nás zaútočili byla jsem ve svém pokoji a hrála si s nějakou pitomou panenkou a Kevin seděl vedle mě a kreslil si do notesu, furt si něco čmáral, to mu zůstalo. Mamka s taťkou byli v kuchyni, která sousedila s dětským pokojem a zrovna chystali oběd. Pamatuji si, že všude voněla rajčata, vím to, protože teď ten smrad nemůžu vystát.
První rána zazněla od vchodových dveří, když do nich někdo nebo něco narazilo. Za druhou pak následoval zvuk tříštění skla, pravděpodobně z vitríny na chodbě.
Následovalo několik ran padajících věcí za sebou, nejdříve ze vzdálené části chodby, ale potom se blížily blíž a blíž ke mně. Ale i přes ten obrovský rámus a všechno jakoby zmizelo, když zazněly ty nejděsivější zvuky, které jsme kdy slyšela. Vrčení tak hluboké, odporné a nepopiratelně samo o sobě smrtící.
Pak už to mám vše trochu v mlze, pamatuji si, že taťku jsem už nikdy nezahlédla, ale mamka vběhla do pokoje, vzala mě do náruče, otevřela okno, ze kterého byl výhled na les rozprostírající se po okolí. Nic do té doby neřekla a přesto bratr okamžitě pochopil a rychle vylezl ven, otočila si mě čelem k sobě, políbila mě na hlavu a poté mě podala do jeho náruče. Pamatuju si, že něco říkala, ale nevím co, následně se otočila odstoupila od okna vstříc tomu vrčení, které každou vteřinou víc a víc nabíralo na síle, do náručí netvora.
To bylo naposledy, co jsem ji viděla.
Kevin mě dlouhou dobu táhl přes les, bažiny i louky, šli jsme několik dnů, skoro jsme se nezastavovali, maximálně abychom našli někde vodu a trochu jídla. A přesto jak neúnavně jsme pochodovali skoro bez přestávky stále jsem měla pocit, že pořád za námi něco je. V tu dobu jsem brečela tak moc, že moje oči už posledních několik dní nedokázaly ani produkovat slzy. Nakonec zastavil, jakoby se rozhodl že, tady to bude bezpečné, uprostřed ničeho si ke mně klekl sa pověděl mi to nejhorší, co může malá holka slyšet od svého staršího sourozence. „ Mamka s taťkou jsou pryč a už je nikdy neuvidíme, teď jsme jen ty a já. Ale neboj se já se o tebe postarám. Budeme bojovat pospolu, ano škvrně?“
ČTEŠ
Netvoři - Bestie útočí ✅✅
WerewolfMůj katastrofální život začal v podstatě smrtí mých rodičů, když mi bylo necelých pět let, byla krutá a naprosto nečekaná. Přišli k nám domů a bez milosti je zavraždili. Netvoři, kteří mě děsí ve spánku do teď. Jejich vrčení mě děsí do morků kostí...
