Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 3.

Nakonec i když vím, že to je chyba o dva kroky ustoupím. Něco ve mně mi říká, že to nemá cenu, ústup a následný útěk nic nevyřeší, protože jsem už dávno lapena a vydaná mu na milost. Ale má druhá část, o které jsem do teď neměla ani potuchy, chce něco jiného, něco mnohem děsivějšího, nepodřídit se jeho auře síly a ukázat mu, že jsem silná stejně jako on a možná i víc.
Jsem cvok, jsem naprostý cvok, stačilo by mu do mě jen pinknout a znovu bych ležela na zemi a tentokrát i se zlomeninami. Zavřu oči a zatřepu hlavou, jako bych ty zvláštní myšlenky, mohla takhle zahnat zase zpátky tam odkud přišly. Nakonec znovu otevřu oči a opět se s ním setkám pohledem. Možná to nebyl dobrý nápad. „ To ticho je docela trapný,“ ukončuje naši oční válku Alex a já vyhrávám protože se na ni otočí, aby i ji mohl děsit k smrti. „ Čekám až se omluví pořádně, nejlépe na kolenou s příslibem věčného otroctví,“ mrkne po ni až skoro s úsměvem. Což mi nevím proč přijde ještě nebezpečnější než to mračení, které vysílal ještě před okamžikem ke mně.  „ Jsi docela  vtipný, na to že jsi takový vagabund,“ zatrylkuje mu na zpět Alex, a do háje, líbí se jí. Jasně, že se jí libí, je jako vystřižený z nějakého jejího vlhkého snu. Chytám ji za ruku jakoby ji tohle mohlo zachránit, nebo mně, když už jsem u toho. Přesto si začínám být víc jistá ve svých pocitech a rozhodně můžu říct, že sice mě vyděsil, teda alespoň moje tělo, ze kterého pomalu vyplouvá dávka adrenalinu, ale moje hlava pomalu startuje a nemíním se vzdát bez boje.
„ Možná se vytasím s omluvou, ale jen pod podmínkou, že ty mi nabídneš tu svoji,“ kompromis, který mu teď nabízím je více než fér a pak se rozejdeme a zapomeneme že existujeme, ideální.  „ Hm, popřemýšlím o tom,“ lže mi přímo do ksychtu, parchant.
V tom k nám díky bohu přichází pan Davison, to co mi přišlo že trvalo snad celou věčnost, nemohlo být delší než několik málo minut. „ Všechno v pořádku, děti?“ zeptá se naši malé skupinky a já vím že mám jedinečnou příležitost utéct z této situace. „ Ano, v naprostém,  jen jsme do sebe omylem narazili, takové kolize se občas stanou. Vlastně mohla bych si s vámi na chvilku promluvit stranou?“  A tak se i stane, pokyne nám rukou směrem k místnosti pro zaměstnance, abychom měli, větší klid a pak se k ní vydá a já hned za ním, raději stále držíc Alex. Rozhovor je nakonec velice rychlý, sice hledá nějaký brigádníky, ale spíše ty, kteří mají čas dopoledne, takže dokud nedodělám školu mám smůlu. Fakt super. Když mu poděkuji za čas a rozhlédnu se po obchodě jestli už je čistý vzduch, cizinec je pryč.
„ Kiro, byl to snad ten nejhezčí chlap kterého jsem kdy za celý svůj život viděla,“ básní Alex, když vycházíme ven na náměstí, teď si rozhodně zasloužím nějakou pochutinu, abych do sebe dostala cukr. A k tomu je vedro na padnutí. „ Myslela jsem, že je ženatý,“ odpovídám jí a táhnu ji ke stánku se zmrzlinou. „ Cože? Kdo?“ Rychle mnou trhne zpět k ní a tím mě zastaví. „ No, pan Davison.“ Při mých slovech na mě nevěřícně pohlédne a pak se jen rozesměje. Poplácá mě po rameni a mě je jasný, že touhle kličkou jsem neuspěla a bude se chtít bavit o té hoře svalů, kterou jsme díky bohu někde ztratily z dohledu. Znovu se rozejdu a doufám, že ta fronta u stánku z ničeho nic zmizí, což se sice nestane, ale alespoň jsme ve stínu, takže těch několik minut čekání nezemřeme vedrem, což je dost zvláštní, protože přísahám, že tak velký teplo venku nebylo když jsme zacházely do obchodu. Debilní globální oteplování. Když už jsme konečně na řadě nejradši bych si objednala všechno, ale nakonec si dám jen velký kelímek pomerančové tříště, která mě vybízí abych ji vypila tak rychle, jak to je bude možné. Což se taky stane, ještě než dojdeme k lavičkám abychom se schladili a odpočinuly už mám víc než půlku v sobě. „ Pij to pomalu nebo ti zmrzne mozek,“ varování které by za normálních okolností přišlo dost pozdě  teď nijak nepůsobí, protože i když jsem do sebe dostala tunu ledu, stejně je mi vedro na padnutí. „ Je mi děsný vedro, někdo buď přitopil v pekle,  nebo opravdu nevím.“ Alex se na mě, zmateně podívá jako bych mluvila úplně z cesty potom mi položí ruku na čelo a sykne: „ Kiro, úplně hoříš, do háje. Není ti zle?“ Když to tak říká není mi zrovna nejlíp, ale rozhodně nic hrozného, ale podle jejího výrazu možná ta teplota není taková prkotina. Raději už dnešek vzdám a dám si malého šlofíka. „ Asi jsem se jen přehřála, půjdu domů si lehnout a vypotit se.“
Vstanu a malinko se mi zatočí hlava, zavrávorám ale nakonec to ustojím, následně ji rychle obejmu a jdu směrem domov. Cesta nebyla nijak příjemná, dvakrát jsem musela zastavit aby se opřela o nejbližší povrch a trochu nabrala síly, k tomu jsem měla divný pocit, že mě někdo sleduje, stejný jsem měla už jednou v životě a rychle zazenu nepříjemné myšlenky na dětství a hlavně ten den, jednou denně to stačí, nemusím si ho kazit dvakrát, ale i tak se mi udělalo na zvracení, nebo se mi bylo prostě zle z toho imbecilního tepla, těžko říct.
Když jsem konečně dorazila domů neměla jsem sílu na nic jiného, než že jsem se vysvlíkla z propoceného oblečení a vlezla do postele a okamžitě zavřela oči a teď se pomalu nechávám klimbat do říše snů.
Měla jsem těžké spaní, propotila jsem celou postel, ale to nebylo to nejhorší, pořád dokola se mi zdálo o smrtících žlutých očích a o hrubém hlasu, který místy přecházel v hrozivé vrčení. Okolo sedmé večer, když jsem se už poněkolikáté probudila slyším jak vchází bratr do bytu. „ Kiro?! Jsi doma?“ Ptá se a bez klepání vchází do pokoje, kdybych měla sílu po něm vyjet, tak ho za to zabiju. Když mě vidí jak ležím v posteli  je mi jasný, že pochopil jak na houby mi je. „ Oh, škvrně moje, je ti zle?“ Přichází až úplně ke mně a sáhne mi na čelo. Když se mě dotkne tak se zašklebí a pak se jeho tvář zkrabatí do smutku. Nikdy moc nevěděl co se mnou, když jsem nemocná, proto jsem se raději vždycky skoulela do klubíčka a trpěla o samotě, abych mu nepřidávala ještě víc starostí. „ Je mi fajn, jen mám asi úpal, budu v pořádku jen se z toho musím vyspat.“ Konejším ho i samu sebe, protože od té doby, co jsem došla domů je mi ještě hůř než před tím, bolí mě celé tělo a mám pocit jakoby ve mně všechno rostlo a pak zase splaskávalo a do toho ve mně všeho i vřelo. „ Mamka mi říkala, že je možnost, že se to stane, ale myslel jsem si, že to má být až po narozeninách a taky se to nemuselo stát vůbec, i když bylo mi jasný, že jsem si to jen nalhával, ty oči prozrazovaly až moc,“ mumlal si pod fousy, půlku z toho jsem skoro slyšela a většina toho co říkal mi nedávalo smysl.
Zamračila jsem se a už se chtěla vyptávat co to mele za blbosti, proč mluví o mamince, skoro nikdy o ní nechtěl říct ani slovo a už vůbec ne sám od sebe.
„ Šš, tiško maličká, nějak to vymyslíme, vím teorii, zbytek budeme improvizovat. Věř mi, všechno bude v pořádku,“ šeptá mi a bázlivě mě hladí po mokrých zpocených vlasech, co to povídá, vůbec ho nechápu. Potom mě lehce položí zpět do postele a zakryje mě dekou. Zase se mi chce spát. „ Jen si zdřímni o všechno se postarám, neboj se.“ Však já vím, můj velký bratr je dokonalý, přesto usínám s mnoha otázkami na mysli a než se znovu nadechnu jsem v limbu.