Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 25. THEODOR

I přes Netvorovu spolupráci a pomoc nám trvá další tři dny než nachystáme vše potřebné k invazi na nepřátelské území. A já zjišťuju, že podobný čas dokážu určitým způsobem vydržet bez své družky.
Jestli jsem si myslel na začátku jak je to bez ní těžký, teď regulérně jen přemýšlím o možnostech vlastní sebevraždy, jen abych konečně vyřešil tu obrovskou bezmocnost a díru ve své duši. Není to příjemný pocit. Uvědomit si, že jsem na někom natolik závislí, že s naprostou jistotou vím, že bez ní tenhle můj život nebudeme mít dlouhého trvání.
Ale držím se, protože dnes večer to přijde, za několik minut budu uvnitř toho ztraceného domu a najdu si svoji ženu, odvedu si ji někam na konec světa, kde není ani živáčka a už nikdy nedovolím, aby se ode mě vzdálila ani na metr.
„ Theodore vnímej!“ Strčí do mě Kilian a já několikrát zamrkám. Musím se soustředit. Mám jen jedinou šanci ji dostat pryč. Nesmím udělat chybu. Přikývnu mu aby věděl, že jsem zpět v realitě. Plán znám nazpaměť od začátku do konce a naopak. A k tomu milion dalších různých variant, co se tam může stát.
„ Znovu ti připomínám, že musíš zůstat člověkem, žádné proměny. Jsi variantou na to, že je v lidském těle, kdyby byla ve vlčím je tu pro ni Matyas s Michaelem.“ Zopakuje mi nejdůležitější a zároveň pro mě nejtěžší bod našeho společného plánu. Je moje. Neexistuje nikdo, kdo by tu pro ni mohl být než já. Teda to si alespoň myslí moje maličkost. Kira má smečku a smečka by se o ní měla umět postarat, kecy není nikdo lepší než já. Brácha i Matyas ví co mají dělat, jsou s ní spojeni vlastnimi pouty, to však nemění nic na tom, že na žárlím. Je moje. Jenom moje.
„ Rozumím,“ po chvilce mu odpovídám a dál zírám na blízký komplex budov, kde někde tam je moje žena. Unesená. Já ho zabiju. Dnes v noci poteče krev a cizí smečka přijde o svého alfu.

Netvor na mě chvilku zírá, ale nakonec jen přikývne. Nevěří mi a já se mu ani trochu nedivím. Přesto jsem rád, že tu je a pomáhá nám. Povolal celou svou podivnou smrtící smečku, která má na deset psychicky narušených členů, sice bláznivých, ale naprosto vražedných. Pomůže mi ji dostat zpět domů, ke mně, takže věřím, že musím být trochu vděčný.
Vedle mě se prosmykne Matyas ve vlčí podobě. Je nachystaný na tvrdý krvavý souboj. Normálně je hlasem rozumu, ale ten ho opustil podobně jako mě. Chce krev a mrtvoly, chce odplatu za to, co nám udělali. Podívá se na mě a vykročí k budovám. Je čas.
Zvedám ruku k ušní vysílačce, kam mi postupně během následujících hodin budou přicházet zprávy zda ji někdo nenašel.
Celá horda se rozejde jedním a zároveň několika jinými směry, každá skupina má za úkol projít jednu z budov komplexu. Moje společně s Kilianovou si bereme hlavní budovu, kde je nejpravděpodobnější, že tam by mohl Alan někde Kiru držet.

Tiše procházíme areálem a těsně před domem se zhasnou všechna pouliční světla. Plán jde tak jak má, někdo z našich se dostal ke generátorům a odpojil je od sítě.
„ E budova naše, čisto.“ Hlásí první projitý dům, tam jsou generátory. Já, Matyas, Michael a jeden z dvojčat z Kilianové smečky, kterého jsem původně nechtěl, ale Netvor trval na tom, že nám někdo od něj musí hlídat zadek, vcházíme ze severní strany do obrovské betonové vily o třech patrech. Podle Thomase se jedná o budovu o dvou samostatných jednotkách - jižní části, tu má na starosti Kilian, a severní, kde v prvním a v posledním patře se neschází většinou jen sklady materiálu. Důležité je prostřední patro, tam jsou dle Alanových slov „ pokoje pro hosty“ a také hlavní společenská místnost, která právě propojuje v jediném bodě jižní a severní část, je nejpravděpodobnější, že Kira by mohla být někde tam.
Ale copak někdo z nás  může tušit jak ten magor Alan může přemýšlet, nejděsivější je možnost, že tu vůbec není a odvezl ji úplně mimo komplex.
Pomalu se nadechnu a po pár vteřinách vydechnu, soustřeď se Theodore.

Přiložím poloautomatickou pušku k rameni a nechám ji tam. Menší vstupní hala je naprosto liduprázdná. Přesto z dálky slyším, že okolo probíhá boj. Střelba a řev vlků. Doufám, že Kira není někde tam. V tom uvidím pohyb.
Z jedné ze tří chodeb vedoucích z haly se vyřítí vlkodlak, namířím na něj, ale než stihnu vystřelit dvojče po něm skočí a jedním trhnutím u přelomí vaz. Pak se podívá na mě, v jeho výrazu vidím žízeň po krvi a smrti, Kilianova monstra jsou stejné jako jejich samotný alfa. Je dobře že jsou na naší straně a ne naopak. Pokračujeme chodbou, kterou se vyřítil.
„ C budova naše, čisto,“ proběhne rychlé hlášení.