Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 26.

Pohřeb mámi proběhl v tichosti a jen v několika lidech. Netvor zůstal dál vlkem, stejně jako většina jeho smečky. Několik mých lidí našlo lopaty a vykopalo jámu na samém okraji oploceného pozemku smečky. Theodor se ode mě nehnul na krok, těžko říct, jestli to bylo tím, aby mi dodával útěchu, nebo naopak abych ji já dodávala jemu. Protože se většinu času mírně třásl.
Bylo mi líto, že ho nemám jak utěšit, sama jsem ale uvězněná ve svých myšlenkách. Přesto jsme tam spolu stali, mlčeli a nechali vše plynou kolem sebe. Postupem procesu jsem si dokázala, za pomoci bestie, nakonec najít klid, vše co jsem udělala bylo nezbytné a nutné. Jinak bych to nedokázala udělat ani za jiných okolností. Nikdy by se mi nevrátila zpět. Musela zemřít, aby konečně našla klid. Alan ji zlomil a já ji musela propustit z tohohle vězení. Přesto pro mě její smrt byla obrovskou ztrátou, i když bych už s ní měla být za těch třináct let, co jsme se všichni mysleli, že je mrtvá, více či méně vypořádaná.
Theodor mě po krátkém obřadu odvedl do jednoho z pokojů, aby se konečně někdo podíval na to jak vážně jsem zraněná. Není to můj bývalý vězeňský pokoj, vybavení je víc noblesní, jsou zde staré dřevěné skříně, velký psací stůl u okna, spíš to vypadá jako opravdový pokoj pro návštěvy, protože i když je takto pěkně vybavený, nikde se nenachází nic úplně osobního.
Mám za sebou dlouho prohlídku od Matea a jak jsem si myslela až na pár pohmožděnin a menších skoro teď už vyhojených ran mi nic není. Doporučil mi ať si pořádně odpočinu a pak spokojeně odešel. Podle všeho měl stejné obavy jako můj muž, že můžu mít vnitřní zranění, ale jak se zdá neexistující problém byl vyřešen. Theodor ho přesto během vyšetření požádal, aby se za pár hodin znovu stavil.
Takže teď ležím sama v posteli, protože Theo si zabral psací stůl, kde si vytáhl laptop, aby mohl komunikovat se svým otcem a plánovat další postup. Zírám do stropu a nemám potuchy jak mám začít odpočívat, když se bojím zavřít i oči. Zdá se mi, že to zkouším hodiny. Zvuk otevírajících dveří upoutá moji pozornost, přesto se nepodívám, kdo se rozhodl nás rušit.
„ Tušil jsem, že by se ti hodila její podpora.“ Obhájí vniknutí světle hnědé obří vlkodlačice do mé postele Theodor. Maja mi okamžitě olízne obličej a pak se stočí vedle mě tak, aby se mě co nejvíc dotýkala. Zabořím ji svoje prsty do kožichu. Její přítomnost má okamžité účinky. Má ztuhlost se pomalu vypařuje a já se konečně uvolňuju.
„ Je hubená,“ kostatuju holý fakt, když ji hladím po žebrech, které před tím nebyly skoro vidět, ale teď jsou až bolestně hmatatelné.
„ To ty taky,“ odpoví mi Theo. „ Trpěla tvojí nepřítomností. Nikdy jsem ji neviděl plakat, ale když tě unesli, bylo těžké ji utěšit. Ale neboj se, jakmile se dozvěděla, že ji odmítám vzít sebou na záchranou misi, místo slz po mě začala házet talíře. Nakonec jsme se domluvili na úkrytu v dvoukilometrovém okruhu, aby byla v bezpečí, ale zároveň blízko smečky.“ Po jeho slovech si vlk vedle mě odfrkne, ale dál leží nehnutě. Znovu ji projedu po žebrech a donutím se dál ležet místo toho, abych slezla z postele a šla ji pro jídlo.
Theo vstane od stolu a přijde k mé  posteli. Pohladí Maju po čumáku a pak se nakloní ke mně a políbí mě.
„ Matyas a Michael čekají až je budeš chtít vidět. Podle všeho neplánuješ odpočívat, takže nemá cenu je držet dál.“ Povídá mi trochu bodavě, rozumím mu. Mám podobné pocity ohledně jeho. Nejsem blázen ani blbá, moc dobře si uvědomuju, že je utahaný a zasloužil by si spánek ještě víc než já, ale podle všeho se rozhodl jinak, takže nemá nárok mi hubovat víc než takhle.
„ Hádám, že má postel tolik váhy neunese, ale vpusť je dovnitř.“ Theo přejde ke dveřím a otevře je.
Nemyslela jsem, že už budou v lidské podobě, když jsem je před tím viděla v té vlčí, ale opak je pravdou. Do pokoje vlezou dva urostlý vagabundi a oba si mě měří napůl opatrnými napůl uštvanými pohledy.
„ Vypadáš hrozně,“ oznámí mi Matyas. A já se musím zasmát, protože on je na tom obdobně. Nikdy jsem ho neviděla jinak než perfektně oholeného a nablýskaného, ani když dorazil z několikadenního nahánění špiona, teď má na tváři tak týdenní strniště je jeho vlasy by potřebovali víc než jen použití hřebene.
„ Znám bezdomovce, kteří vypadají lépe než ty,“ odpovím mu na oplátku. Michael stojící krok za Matyasem se uchechtne. Ani on nevypadá úplně k světu, ale na rozdíl od nás všech je alespoň vysprchovaný. Možná bych se měla jít umýt i já, vodu jsem neviděla od posledního dne v domě Philipa a Dalii, což už je pěkná dávka dní.
„ Jak se má?“ Zeptá se po chvilce ticha Michael, Mat i Theo na něj nechápavě zírají, ale já vím na koho se můj oblíbený švagr ptá.
„ Je klidná, ale myslím, že brzy bude chtít vyřešit problém s Alanovou bývalou smečkou, tedy alespoň s tím zbytkem který přežil. Myslím, že je utahaná, nechtěla tu být, ale nedala jsem ji jinou možnost.“ Moje odpověď je upřímná, ale neřeknu mu, že je bestie i pekelně vytočená z mé slabosti a neschopnosti postarat se teď o své lidi. Přesto mlčí a nechává mě se ze svých psychických útrap se dostat po svém, ale vím, že pokud nenajdu znovu rovnováhu, tak mi ukáže tu její, sice ne tak úplně totožnou s tou mou, ale alespoň nějakou.
„ Nikdy jsem nezažil to, co v tom pokoji. Zdivočení v lidské podobě,“ promluví Theo temně a nevěřícně. Jo, taky jsem nevěděla, že to v nás je. Ale podle všeho bestie je prapodivná součást mé osobnosti, že nemá cenu zjišťovat co ještě dokážeme, protože toho jistě bude o mnoho víc. Když vedla v našem těle, viděla jsem, co všechno v nás ještě je a některé věci mě víc než překvapily. Komunikace přes myšlenkový most v lidské podobě je ta nejmenší zábavná část naší mysli.
Cítila jsem kolik síly vlastně máme a jak moc málo ji používáme, jen protože jsem o ní nevěděla a protože na ni nejsem ještě dost odvážná nebo vyspělá. Dokázaly bychom zbořit svět, kdybychom chtěly. Rozpoutat války mezi smečkami nebo je rychle ukončit.
Theo se vždy obával, že pokud se neudržím a vyzvu jeho matku na souboj, vyhrála bych. Já teď vím, že pravděpodobně bych vyhrála i nad jeho otcem i Netvorem a to jsou to zatím dva nejsilnější alfové, které jsem potkala. Kdyby nezabil Netvor Alana, ani on před námi neměl šanci. Tedy alespoň za čas, až bychom se naučily pracovat sami se sebou.
„ Už jste si promluvili o tom, co s nimi provedeme?“ Zeptá se Matyas, raději nijak nereaguje na bestiinu premiéru v lidské  podobě. Jako první zažil, když převzala otěže v té vlčí, a pořád mám trochu pocit, že se z toho chudák malý ještě moc nevzpamatoval.
„ Nelíbí se mi mít ve své smečce lidi u kterých si nejsem jistý jejich loajalitou. Figa a toho zdravotníka a ty dva další vlky ještě dám. Kdyby nastal problém dokázali bychom je eliminovat. Ale s větším počtem je riziko o dost větší. A to se mi nelíbí. Přesto hádám, že tohle rozhodnutí není jen na mě.“ Theodorova politická řeč na mě zapůsobila, ukázal mi čeho se bojí, zároveň mi nepřímo řekl, že moje činy v podobě toho, že jsem přijala do smečky cizince se mu nijak zvlášť nelíbí, ale respektuje to. A v neposlední řadě i tichou nabídku nechat zbytek Alanových netvorů jejich vlastnímu osudu, čemuž rozumím, riziko jejich zrady vůči nám je obrovské, zradili jednou, můžou i jindy. Jenže co s nimi bude, když se jich neujmeme?
Na rozdíl od Thea, ale musím mluvit i za svoji druhou část osobnosti a bestii se nelíbí budoucnost, kde by nějaký vlkodlak nebyl pod jejím vedením, je to pěkná megalomanka, do toho vím, co by pro ni znamenalo, kdybychom se teď rozhodli je nechat zkusit hledat smečku, která by je mohla přijmout jinde. Byly by novou zbraní pro někoho jiného a to si nemůžeme dovolit. Buď my a nebo nikdo. Bestie by prostě zbytek zabila, ať už bych to chtěla nebo ne.
„ Ve velikosti je síla,“ tiše promluvím ke svým nejbližším. „ Chápu riziko pro smečku, které jsem způsobila. Ale jsme příliš slabí a je nás málo, na to abychom opovrhovali možností se takto rozrůst.“ Nechci jim říct, že pokud mi nedovolí je přijmout, tak pro těch dvacet lidi neexistuje moc pěkná budoucnost. Nechci jim prozradit jak moc špatná jsem. Nedokážeme je nechat jít. I když bych tak moc chtěla.
Theo se na mě upřeně zadívá a já mám pocit, že mi vidí až do mozku.
„ Jaká je pravděpodobnost toho, že je bestie nechá žít, pokud je nepřijmeme?“ Jeho otázka nás zabolí, není pěkné, když někdo řekne nahlas to čeho se nejvíc bojím, jsme vrazi, já jsem vrah. Zavřu oči protože se na něj už nedokážu ani podívat. Jeho družka je monstrum a on to ví, jak mě může nadále milovat?

Cítím jak se mi na tváři skutálí slza. Jeho prsty ji zastaví uprostřed líce a setřou ji. Pak mě jemně pohladí. Jak může být tak hodný k někomu, u koho se právě dozvěděl, že je schopný udělat takovou věc?