Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 24.

Dál na sebe zíráme, já na ni udiveně ona na mě vražedně. Nikdy jsem ji v této  podobě neviděla, ale naprosto mi k ní sedí, už chápu to jak mi každý kdo ji znal říkal, že jsme v téhle podobě naprosto identické. Je jen o polovinu větší a kdyby nebyla vychrtlá tak i o dost mohutnější. Máma je naživu, on ji nenechal zabít. Patnáct let trčí v téhle cele, nedivím se že zdivočela, z tohohle by se pomátl každý.
Udělám krok dopředu, zcela instinktivně. Ona zavrčí, přestože je za tlustým sklem, to i slyším.
„ Je nádherná, že?  Tu krásu jsi po ní zdědila.“ To je poprvé, co v Alanově hlase cítím nějaký něžný cit. Podle všeho je pouto druhů fakt zapeklitá záležitost, která i z naprostého šílence vykřesá nějaký ten cit.
Udělám další krok vpřed. A ona na to odpoví dalším zavrčením, po kterém ale následuje útok. Vyskočí proti sklu a mřížím, pod její silou mírně zapraská a objeví se několik prasklinek, kde udeřila tlapami. „ Odveďte Kiru do kotce.“ Rozkáže alfa a já ani nestihnu zareagovat, protože jsem konsternovaná silou mé matky, i když hádám, že i přesto bych nic nedokázala udělat, protože v tu ránu se do mě zabodne několik jehliček. Zatraceně nesnáším když to dělá, nesnáším když jsem nadrogovaná. Tohle je pokaždé taková podpásovka.

Tupá bolest hlavy mi připomene, že se vracím k sobě  a že do mě zase dostali víc než by se mi líbilo, když už si hrají s uspávacími šipkami, bylo by fajn, kdyby uměli i dávkovat kolik toho mají použít, než to do mě naperou. Tohle byla snad dávka v koně.
Otevírám oko a vidím, že jsem obklopena tmavými mřížemi, ale za nimi nic nevidím, hádám, že stěny jsou opět na svém místě. Přemýšlím co mám dělat teď. Pokud se jen pohnu mohlo by to být fatální.
Moje mamka byla kdyby skvělá žena, ale teď je z ní vraždící stroj, i když bych si hrozně ráda myslela něco jiného. Jenže bestie mi můj odhad potvrdí, v jejím chování ale i očích či postavení těla poznala, že jsme stály z očí do očí matčinné bestii, která nemá ani potuchy, že se rozhodla zabít svoji vlastní dceru.
Nakonec se ale rozhoupu otevřít i druhé oko a zvednout trochu hlavu, protože mi dojde, že kdybych byla v kleci společně s ní,  pravděpodobně bych už byla mrtvá, takže je možné, že jsem v bezpečí.
Jenže jakmile se rozhlednu lituju, že jsem to udělala. Ležím uprostřed malé části pokoje, který je rozdělen mříží na dvě půlky. U dělících tyčí stojí šíleně rozzuřená mamka, jenže neciví na mě, ale na vlka, skrčeného v levém rohu co nejdál od ní, do háje, tohle není dobrý.
Zmobilizuju všechny své síly a postavím se. Skoro mě až udiví, že to jde líp než jsem čekala.
Udělám pár kroků do boku abych byla v přímé  konfrontací s ní já a ne na smrt vyděšený vlk. Běžně ho zkontroluju a dojde mi, že je to ten samý, který se mi točil u nohou, když se schoval před Alanem. Výborně, tohle je přesně to co chci, řešit jeho a ještě svoji matku naráz.
Ona mě zabije, roztrhá mě na malé kousíčky. Vyděšený hlásek mi propichuje moji mysl. Chudák kluk je naprosto vykolejený. Přesto se ho snažím dál ignorovat. Teď mi jde jen o to, aby se moje běsnící mamka přestala soustředit na něj a začala si všímat jen mě.
Můj pokus po několika vteřinách nakonec vychází a já najednou cítím jak mi její oči propalují díru do kožichu. Fajn, její pozornost bych měla. Popojdu o jeden krok k ní.  Vycení na mě ještě víc tesáky a zavrčí tak, že se mi postaví všechny chlupy na hřbetě. Je děsivá, smrtící.
Snažím se v ní najít něco, co by mi ji alespoň trochu připomnělo, ale třináct let je dlouhá doba a já byla malé pískle na to, abych měla nějaké pořádné vzpomínky. A to ani nemluvím o tom, že jsem ji v životě neviděla v téhle  podobě.
Natočím hlavou, jakoby mi to u přemýšlení mohlo pomoct. Přestože to je pro mě pravděpodobně sebevražda se jí zadívám zpříma do ledových levandulových očí. Neuvidím v nich nic víc než zuřivost a běsnotu, moje vlastní bestie se poprvé za tu dobu, co ji vědomě znám, strachem oklepe. Obě se ji vědomě bojíme. Dokážeme se na ní dívat jen okamžik, protože víc to nejde, ať už je to jejím výrazným vrčením a ceněním zubů, nebo tím samotným faktem, že moje vlastní máma, žena kterou miluju a uctívám, kdyby mohla, mě nejradši zabila.
Mami? Vyšlu k ní bezradně, i když vím, že je nepravděpodobné, že moje slova slyší. Ať už tím, že je úplně mimo, nebo tím, že není v mé smečce, pořád totiž moc nevím jestli tahle forma komunikace funguje i mezi vlky z jiných  smeček.
Rázem ale vrčení přestane. A v jejím  výrazu uvidím zvláštní výraz zmatenosti a ještě něčeho. Jen se to tam mihlo, v očích ji zablýsklo poznání. Ví kdo jsem? Jenže jak rychle tohle podivné okénko příčetnosti přišlo, tak i odešlo.
Mrknutím oka se opět vrátí k nevraživému postoji a vraždící náladě, ale bylo to tam, určitě. Nenalhávám si to.
Potom následuje obrovská dunivá rána, když celou svou silou narazí do mříží mezi naší stranou klece a tou její.
Umřu, budu další v řadě, které zavraždí. Dál tiše štká vystrašený vlček. Nakonec se k němu otočím skoro celou polovinou těla. Musím ho uklidnit. Vsadím se, že jeho děs mamku vytáčí v nepříčetnost ještě víc než jeho samotná přítomnost v jejím teritoriu.
Přitom jeho vnitřní podstata by ji naopak měla spíš uklidnit, jenže v téhle budově, smečce, to není tak jak jsem si myslela, že to v tomhle světě funguje. Podle všeho každá smečka to má pokaždé nastavené jinak, nebo je prostě Alan naprosto mimo.
Musíš se uklidnit. Čím víc jsi ve stresu, tím víc ji nutíš k tomu aby po tobě šla. Její pud predátora musí úplně prahnout po slabé vyděšené kořisti tak blízko jí. Sama vím jak skvělé chutná adrenalinem nadopované maso. I když u mě to bylo jen pár ptáků a králíků, ne další člověk.
Ty tomu nerozumíš, ona nás nesnese. Jeho hlas zní skoro jako šepot. A i když jsem si myslela, že to víc nejde, tak se ještě víc skrčí v koutě. Submisivní vlky a vlčice zabijí jak na běžícím páse. Posledně, když se odtud dokázala dostat a vyšla si na lov, během jedné hodiny vyzabíjela skoro všechny submisivy ve smečce, jsme její druhá nejoblíbenější lovná zvěř. Velice příjemné vědět, že je schopná se z toho tady nějakým způsobem dostat. Zvlášť když znovu uslyším naráz o dělící mříž, která se k mé  mírné hrůze malinko ohnula. Tohle není dobré znamení.
Co je její nejoblíbenější? Ptám se ho, ale odpověď vlastně nechci slyšet, mám jistý odhad a asi ho nepotřebuju potvrdit. Smutně se na mě podívá a pak neochotně odpoví. Dominantní vlčice, ještě se nestalo, že by nějakou nechala naživu. Byly tu za ty roky tři a všechny vydrželi maximálně týden. Nesnese tu žádnou konkurenci.
Výborně, vypadá to, že mě podle všeho zabije moje vlastní matka. Bestie ve mně, ale tiše zabručí, ale její pojetí budoucnosti je ještě horší než to moje. Protože ona na rozdíl ode mě se podle všeho ze strašidelného výjevu na naší matku oklepala, protože věří, že my zneškodníme ji.
Odfrknu si, protože je zhola nemožné, že bychom ji dokázaly porazit. Znovu se na ni podívám a vidím jak se na mě dívá se smrtícím pohledem a pak znovu vrazí do dělících mříží, které zaskřípou a znovu se malinko ohnou. S tímhle tempem tu bariéru protrhne do několika hodin.