Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 4.

I když moje tělo rozhodně nebylo mým tělem, částečně jsem si zvykla na jinou váhu, těžiště i pocit divnosti, když někdo z ničeho nic nemá holou kůži, ale kožich. Vím jistě, že bych dokázala udělat škodu na muži přede mnou, který ohrožoval moji jedinou rodinu. Když si mě znovu změří, čekám jak se zachová, naježená se přiblížím o jeden krok, ale i to je v tak, malé místnosti jako je bratrův pokoj dost na to abych na něj dokázala z tohoto místa skočit a pokusit se mu roztrhat hrdlo.  „ Uklidni se, štěně, nebo tě uklidním já a nebude to ani milé ani příjemné,“ na jeho slova reaguji jen vrčením, máš jediné štěstí, že teď nedokážu mluvit, protože by sis vyslechl tunu nadávek na tvoji adresu, kreténe vyjebanej. „ Sedni a buď ticho, nebo mu zlomím jeho slabej krček jako párátko, rozumíš mi?“ A jako demonstraci své síly mu víc přitlačí na průdušnici a Kevin začne fialovět. Divím se, že za tu dobu nevydal ani hlásku.
Trvá mi hodnou chvilku rozhodnout se jestli se pokusím zachránit bratra nebo poslechnu kreténa, který se mi vloupal domů a ohrožuje ho.
Nakonec si pomalu sedám a pak sleduji, jak se Kevinovi vrací brava do obličeje. Nu což, zaútočit dokážu, i ze sedu.
„ Tak jsi šikovná, štěně, pěkně buď hodná a seď,“ skoro vidím na jeho tváří výraz podobný úsměvu. Hajzl, nebude se mnou mluvit jako na psa. I když. Rychle hlavou zkontroluji svoje tělo, do pokoje svítí jen světlo z chodby, ale jde vidět, že kožich mám zářivě bílí a že i když mám spoustu tělesných proporcích podobných psu, tak jim rozhodně nejsem. Takže si naser, kreténe. Znovu se něj zaměřím, konečně, vidím změnu na bratrově tváří, není ani trochu udivený ze mě, jako z chlapa co mu drží krk v jedné ruce, jasně, priority prvně vlastní život a pak začít šílet z toho, že vlastní sestra není tak úplně člověk.
„ Jsi rozkošná, když se tváříš, že nejsi zmatená. Pojď do kuchyně, nemůžu vystát ten puch bolesti, který jsi tu zanechala,“ na jeho slova jen zacvakám zuby. Pak si ale vzpomenu, jak jsem se cítila ještě před pár minutami a chce se mi zvracet.
Pokud vysvobození z té agonie bylo přeměnit se do zvířecí kůže, tento deal beru a přijímám všemi deseti, radši chodit navždy po čtyřech než znovu zažít tu bolest. On na rozdíl směrem ke mě zacvaká zuby na mého bratra, což vede k mému dalšímu nevrlému zavrčení, dotkni se ho ještě víc a vystartuji. „ Trpěla jsi a on tě v tom raději nechal, než aby konal, což měl udělat v moment, kdy pochopil, co se děje. Nejradši bych ho zabil.“ Když zavrčí on, zátylek se mi samovolně naježí, možná jsem si zvykla na svoje hrdelní projevy, ale od cizího tvora mi to pořád přijde děsivé, i když je to jen z lidského hrdla. „ Nejspíš by tě jeho ztráta bolela, ale časem by bolest otupěla a ani by jsi se na mě zas tolik nezlobila.“ Kdybych nevěděla, že se mě snaží jen pokoušet, jeho slova by mě zasáhla mnohem víc než teď. Jenže i tak mě zasáhnou, zemřela bych, kdyby o Kevina přišla, o mou jedinou rodinu. Nijak na jeho plané kecy nereaguju, ale taky nehodlám opustit svoji pozici, která mi nabízí taktickou výhodu k útoku i útěku.
Věřím, že jsem dostatečném silná a mrštná, že bych dokázala vysklít okno a vyskočit z něj, bydlíme jen ve třetím patře patrně kdybych se dobře natočila, tak bych přežila skoro bez zranění, ale to bych opustila bratra, takže tato možnost bude až můj poslední plán.
„ Tak to uděláme jinak. Mohla by ses, prosím, zvednout a přesunout se jinam? Kde to nebude tak, jak to říct, depresivní?“ Nad touto taktikou si jen odfrknu, jestli si myslí, že budu lítat, jak on pískne tak se šeredně milí, tady je můj domov, tohle je můj píseček, moje teritorium.
To však neznamená, že nevnímám tu atmosféru o které mluví, taky cítím můj strach a bolest v každé částečce prachu poletujícího kolem mě. Ale namísto, abych prchla z toho místa, si pohodlně lehnu na zem, přesto nadále sleduji oba muže ve dveřích. Polib mi, kreténe.  „ Bože dej mi sílu, abych ji nezabil,“ točí oči k nebi, nebuď naivní nic takového jako bůh není, kdyby byl tak by už dávno zastavil moje utrpení, které jsem prožívala ani nevím jak dlouhou dobu. „ Fajn, ať je po tvým. Musím si, teď zavolat, jinak sem vtrhnou moji bratři a ta tvoje bojovná nálada je vyprovokuje k bitce a věř mi, krev jde z bílého kožichu sundat fakt blbě.“ Vzdává to nakonec a místo, aby pustil ruku z bratrova hrdla, tak tou volnou vytáhne mobil z kapsy od kalhot a vyťuká na kontakt, poté ho zvedá k uchu.
Až teď si uvědomuji, že většinu času, co tady je ze mě nezpustil oči jako já z něho, doufám, že se mě bojíš, blbečku, možná bych tě nedokázala zabít, tvoje krev by mi ani trochu na mém kožichu nevadila.
„ Všechno je v pohodě, mám ji. Nemusíte sem chodit, mám to pod kontrolou. Obešlo se to bez obětí.“ Po chvilce ticha odpoví na hlas v mobilu. „ To není dobrý nápad, nemá zrovna přátelskou povahu.“ Je mi jasný, že mluví o mně a zase ze mě vydere zavrčení, i když slabé. Jen se uchechtne, je divný vidět na takovém člověku uchechtnutí, je to skoro až děsivý. Slyším jiný hlas v mobilu, na druhé straně musí být více lidí. „ Nelíbí se ji spousta věcí, Emery, nemyslím si, že by ji pomohlo, kdyby se zde objevilo víc cizích lidí.“ Chvilku tiše poslouchá hlas na druhé straně. Jestli se zde ukáže ještě někdo, tak dojde k znevážení už tak slabé rovnováhy sil, která tu nastala, tedy alespoň té kterou si tady sama sobě nalhávám.
„ Ne, dokážu ji zkrotit, jestli vystoupíš z toho auta a půjdeš nahoru, vykuchám tě.“ Jen tak ze zvyku zavrčím, jestli si myslí, že mě jak říkal zkrotí, tak je pán pěkně na omylu. On jen střelí pohledem ze mě na Kevina a mně je jasné, že mi chce znovu připomenout, kdo má eso v rukávu. „ Nech toho, jen se ráda poslouchá a taky je mi jasný, že není nadšená, že mi nemůže vmést tunu urážek do obličeje, občas si zamručí, ale jinak, je neškodná, mám totiž v rukou něco o co nechce přijít, takže bude hodná holka, že jo štěně?“ Nechci mu dát zadostiučinění, takže mlčím a jen ho pozoruji. „ Klidně si tam zůstaňte, mě je to fuk, jen sem zatím nechoďte, už tak tu je dusná atmosféra.“ Tichý políček za to, že jsem odmítla jeho návrh, aby mohl škrtit mého bratra jinde.
Když konečně odtahuje mobil od ucha a pokládá hovor je mi jasný, že musím začít plánovat nový postup boje. Původní plán šel do kytek, jakmile jsem zjistila, že na parkovišti stoji auto plný na sto procent stejně svalnatých mužů plných testosteronu a divokostí jakou má on. Nedostala bych se daleko, kdybych zaútočila a zázrakem ho dokázala odrovnat na dost dlouhou dobu. Nemyslím si, že budeme mít s Kevinem šanci na útěk.
Jak se mi pomalu škvaří mozek trvá mi než si uvědomím, že začínám být unavená, ne to snad ne, zatracený adrenalin a jeho krátkodobá působnost. Ať se snažím sebevíc, nedokážu potlačit zívnutí. „ Čekal jsem, že odpadneš dřív, nakonec možná nebudeš tak marná, štěně. Jdi spát, máš za sebou pár pekelných dnů, zasloužíš si pořádného šlofíka.“ Snaží se mě ukonejšit, ale já jen trhnu hlavou k bratrovi, kterému se začínají podlamovat kolena. Nemůžu si, dovolit odpadnout, ne když není v bezpečí.
Cizinec chvilku přemýšlí, nakonec udělá pár kroků ke mně i s bratrem, kterému stále svírá krk. Strčí ho směrem do postele a pustí ho úplně, než se naděje vyskočím za Kevinem a schoulím se vedle něho tak, abych ležela mezi ním a nepřítelem. Kretén zvedá ruce nad hlavu a ustoupí zpět ke dveřím. „ Teď se vyspi, nemá cenu cokoliv řešit, když budeš vyčerpaná a z toho pak vystresovaná, to by jen skončilo katastrofou.“ S těmi slovy bere za kliku a zavírá za sebou dveře. Pokoj opět upadá do tmy, ale můj zrak jakoby zapomněl, že by ve tmě neměl vidět.  Pak slyším tiché uzamčení zámku, bastard mě tu zamknul, i když dost pochybuju že bych si dokázala jen tak otevřít tak, jako tak.
„ Jsme to ale v pěkné prdeli, Kiro, ale berme to pozitivně zatím žijeme.“ Ještě víc se ke Kevinovi přitisknu a pak ucítím na svém kožichu jeho prsty. Možná nejsem pes, ale bože to drbání je naprosto božské. Pak už jen zavírám oči a konečně upadám do zaslouženého bolestí nepolíbeného spánku.