Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 1.

To bylo před třinácti lety, za tu dobu se toho tolik změnilo, ale slib který mi bratr dal stále platí.
„ Kiro! Přestaň se tvářit jako bys mě neslyšela a odpověz mi! Co chceš k snídani? Tousty nebo vafle?“ Popravdě jsem ho většinu času skoro nikdy neposlouchala.
Rychle promrkám očima a zaženu vzpomínky na minulost hluboko do zadní části mozku, tam kde budou pohřbeny do té doby než se zase rozhodnu si ničit život. Nakonec zvednu hlavu a zpříma se na něj podívám, stojí naproti mně oblečený v domácím triku a kalhotách, své hnědé polodlouhé vlasy ledabyle zastrčené za ušima, na hlavě sluneční brýle, které nosí i když slunce nesvítí, můj názor je, že si až moc hraje na playboye. Ale hlavně v té nejvíc ohavné zástěře jakou kdy svět poznal.
„Je mi to fuk, stejně to nebude k jídlu,“ Kevin je skvělý člověk, ale vaření k jeho přednostem rozhodně nepatří. Kdyby mohl pohled zabíjet jsem teď mrtvá.  Stejné modrozelené oči měl i táta a stejně jako u něj bych se i občas dokázala vyděsit jejich pronikavostí. Nakonec jen sykne a pak hereckým výkonem hodného Oskara, se chytne za hrudník a převede, jak silně ho moje slova ranila.
„ Herečko,“ odfrknu a plácnu ho přes rameno. A natáhnu se pro hrnek postaveny za zády Kevina, protože ať už je můj bratr sebehorší kuchař, kávu umí připravovat luxusní. Poté si sedám k ošuntělému stolu a usrkávám svoji první denní dávku kofeinu. Naše malá kuchyně je jen tak tak velká, aby se do ní vešel stůl pro dva a pár skříněk a spotřebičů.
Vlastně celý byt spíš vypadá jako domeček pro panenky. Ke kuchyni se přidává ještě o stupeň horší koupelna a nakonec vše dovršují dva malé pokoje, kde se skoro až nevlezou skříně a postele. Nutno dodat, že ku cti Kevina mi přenechal ten o trošku větší, abych v něm mohla mít navíc ještě psací stůl na věci do školy, i když se to vyvažuje faktem, že okno z této místnosti míří přímo na zeď vedlejší budovy, takže sice mám větší prostor, ale mizerný výhled.
Jenže více si nemůžeme dovolit. Alespoň teď ne. Ale za pár týdnů konečně skončím se školou, nastoupím do nějaké fakt blbě placené práce a pak už budeme na placení účtů dva.
„Dneska makám do večera, budeš muset se nějak dostat dom sama,“ povídá zatímco si bere svůj šálek kávy a sedá si na protější židli. „Jasný, beru v potaz, stejně jsem chtěla po škole zajít do pár obchodů se zeptat jestli nehledají výpomoc.“ Protože moje poslední brigáda vybuchla, když musel majitel zavřít pro bankrot.
V tomhle městě jde vše od desíti k pěti, půlka podniků, která zde byla když jsme se sem nastěhovali před čtyřmi roky, je pryč, buď se majitelé odstěhovali za lepším. Taky aby ne, všechno je tady jak z minulého století a někdy mám pocit, že i část obyvatelstva si stále myslí, že v té době pořád jsou. Nebo taky prachsprostě zemřeli na stáří, protože starých lidí je tu spousta. Nejradši bych byla kdyby Kevina napadlo se usadit jen o pár desítek kilometrů dal s Dowentownu o dost větším městě, kde dokonce bylo několik fastfoodů celosvětový řetězců, takže vlastně normální svět. Ale ne bratr vybral byt v malém plísní prolezlém Hallu, který se jistě pyšní  spoustou výher v kategoriích nejvíce depresivních měst. A taky nejbezpečnějších, tedy alespoň podle Kevina, i když na tom by mohlo něco být, protože co by se v takovém zapadákově jako je malé město Hall, kde největší senzací bylo když paní Dillinová si vzala za manžela vdovce, který čistě náhodou byl manžel její zesnulé nejlepší kamarádky paní Filanové. Mluvilo se o tom měsíce. Taky to možná bude tím, že paní Dillinová je ředitelkou naší školy a drby umí teenageři roznášet dokonale.
„ Nemusíš si s tím dělat hlavu, pár týdnů to zvládneme, užij si poslední dny školy Kiro,“ protože to taky budou poslední dny dětství a bláhové bezstarostnosti, zapomněl Kevin dodat. „ Musíme našetřit dost peněz abychom měly na kauci.“ Kauci o které se pořád donekonečna hádáme, protože já chci jít dál, najít město kde bude alespoň nějaký život, zatímco Kevin chce zůstat zde, protože kde můžeme být větší klid a hlavně bezpečí než tady. To že se od patnácti stará o mladšího sourozence mu vybílilo mozek, ve dvaceti osmi letech nemá ani přítelkyni ani plán, co chce se svým životem dělat dál, když už já budu brzy dospělá.
„ Už jsme o tom mluvili, tady jsme v bezpečí, Kiro, tady tě můžu ochránit.“ „ Bože, Kevine, nic se nám nestane, kdyby nám někdo chtěl ublížit, už by bylo po nás. Přestaň se bát bubáků, kteří neexistují.“ Kážu vodu, zatímco piju víno. Protože já se těch bubáků bojím, denně se probouzím ze snů, kde mě nahání po lesích, kde vrčí z tmavých temných keřů a chtějí mě zabít, tak jako naše rodiče. A tak nastavím svůj nacvičený výraz drsné holky, která nevěří na netvory.
Občas se sice stane, že mám pocit, že jsem ho jím neoblafla, ale povětšinou si myslím, že můj milovaný starší ochranitelský velký bratr se domnívá, že moje paměť, díky bohu, zapomněla ty děsy, co zažila.
„ V téhle rodině jsi sice ta rozkošná, škvrně, ale já jsem tu kápo. Nepřestěhujeme se z relativního bezpečí jen protože ty chceš nakupovat v nákupních centrech a pít předražený patoky, které vydávají za kafé. Tuhle debatu už jsme vedli několikrát. Nikam nejdeme, zůstáváme zde a budeme v pohodě.“ Utíná vše a k tomu všemu třískne hrnkem o stůl, velmi dospělé a klidné chování Kevine, opravdu.
Rychle dopiju svůj šálek, ať už můžu zmizet do školy. Která stejně stoji za starou belu.
Můj život je naprosto skvělý a vypadá to, že takhle skvělý zůstane do té doby než zaklepu bačkorami nejlépe v požehnaném věku, v bytě plném koček, protože se vsadím, že ani na stará kolena si nenajdu žádného chlapa, protože můj úžasný bratr ho bude brát jako hrozbu. Tak jako všechno, co není podle jeho představ bezpečného života. A až se dozví, že jsem se minulý rok vyspala s Mikem Swanem, synem jeho šéfa, tak mě zamkne a už nikdy nepustí ven, protože ztráta mého panenství na nás jistě může přitáhnout pozornost bubáků.
Stoupám si od stolu a jdu dát hrnek do dřezu, rozčílená a zase pokořená odcházím do chodby, abych si obula boty a vzala bundu. Nesnáším, když naše rána končí v hádkách.
„ Užij si to ve škole. Mám tě rád, škvrně,“ slyším, jak na mě potichu hukne Kevin a vím, že je na tom stejně.
Rychle se prohlédnou v zrcadle, tmavě hnědé kudrnaté vlasy si rukou ještě jednou prohrábnu, i když je mi jasné, že tím nic nevyřeším, jako pokaždé je to naprostá katastrofa. Proto je jen tak nechám splývat rozpuštěné po zádech. Celkově jsem taková rozčepýřená, zelené tričko, co už dávno zažilo svoji slávu a k němu černé potrhané rifle, o kterých budu navždycky říkat, že to tak už bylo při jejich koupi, i když na tom není ani kapka pravdy.
Natáhnu se ke klice od bytu, otevírám a při odchodu potichu brouknu: „ A ty si to užij v práci. Taky tě mám ráda.“