Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 22.

Probouzím se se stejnou bolestí hlavy jako před tím, no hnus. Zamžikám očima, pořád ležím na zemi, na tom samém místě kde sem se sesunula. Dobrá zpráva nejsem mrtvá. To je moc dobrá zpráva. Zkusím pohnout nohama a světě div se zdá se, že dávka kterou do mě napumpovali teď není tak velká jako ta před tím, takže se dokážu obstojně hýbat. Vyskočím na packy a zatřepu hlavou a pak i tělem, abych ze sebe dostala tu podivnou ztuhlost způsobenou sedativy.
Něco za mnou se pohne, okamžitě zpozorním, otočím se za tím. Je tam světle hnědý pískový netvor, jeden z těch, se kterým jsem se porvala. Leží tam přikrčený, v kaluži vlastní krve, i když už spíš zaschlé. Rychle se podívám po celém pokoji, druhý vlk tu není, hádám, že opravdu nepřežil a jeho tělo někdo odklidil.
Znovu se zaměřím na přeživšího, ten znovu kňukne v rohu. Packu, kterou jsem mu pravděpodobně zlomila má skrčenou a schovanou pod tělem, čumák má celý od krve, ale nezdá se, že by dál krvácel. Najednou není tím nebezpečím, které bych se měla obávat. Spíš naopak mám pocit, že je vyděšený on ze mě.
Trochu se ještě víc natlačí ke zdi, jakoby se snažil ji projít a zmizet. Udělám k němu krok a on jen znovu zakňučí, ale nakonec s námahou padne k zemi, aby byl co nejníž, potom se převrátí se na bok a vytasí mi na obdiv holé břicho. Bestie je ticho a jen ho sleduje. Zastavím se a dál ho pozoruju. Vím, co to znamená, vzdává se, je mi podřízený, nabízí mi nejjednodušší přístup na jeho zabití.
Ale my ho zabít nechceme. Je náš. V ten moment, když si to uvědomíme cítím kolem podivné vibrace, vycházejí ze mě. Dělám něco, co jsem ještě nedělala, nechápu že to dokážu, skoro až předu jako kočka. Lehnu si metr od něj a jen ho pozoruju, trvá věčnost než se uklidní a ještě delší čas než se pomalu připlazí ke mně opatrně, trochu se strachem, ale taky s i s jiným pocitem, který ještě nedokážu rozeznat.
Když je skoro u mě, dotknu se čumákem toho jeho a pak mu olíznu ránu, kterou jsem mu způsobila. Tiše vzlykne a pak se úlevně složí k mým předním packám.
Jsi náš. Poví mu skoro až líbezně bestie, je to poprvé co se rozhodla promluvit a neptat se a dál mu opatrně lížeme ránu. Jsem tvůj. Odpoví mi a zavře oči a nechá mě o něj pečovat a konejšit ho. Do několika minut spokojeně usne. Zraněnou packu, kterou před tím skrýval mi nechá položenou na obdiv, je nepravidelná a podle všeho jsou kosti vychýlené. Musí to bolet. A taky špatně hojit. Co by udělal Steven? Narovnal by mu ji a za fixoval. To samé udělal i Matymu, když ho napadli ne? Ale jak to mám udělat?
Odplížím se od spícího vlka a hledám něco čím bych mu mohla zafixovat tlapu. Strhnu zuby z postele prostěradlo a roztrhám ho na cáry. Dojdu k němu a chytnu mu ťapku a cuknu s ni tak, abych ji co nejvíc natáhla. On na mě reaguje jen otevřením jednoho oka, ale ani nevydá hlásku, když mu znovu trhnutím narovnám tlapu. Pak to dost nešikovně začnu obmotávat za pomoci zubů cary látky, moc to nejde ale výsledný efekt to nějaký má. Noha je jakžtakž zafixovaná.
Děkuji. Pronese tiše, když si k němu znovu lehnu. Ještě víc se ke mně natlačí a vrazí mi čenich do kožichu na krku a jemně nasaje můj pach a pak se ještě víc uvolní. A já s ním. Máme svoji smečku, máme vše co teď nutně potřebujeme.

Probouzí mě hlasité hltání. Zvednu hlavu a podívám se po tom rušivém elementu. U tácu s hovězím stojí na třech nohách světle hnědý vlk a cpe se. Měl jsem hlad. Já, moc se omlouvám. Maso, které má ještě v tlamě ve spěchu skoro vydáví, pak od jídla rychle odstoupí a postaví se ke zdi. Vypadá hrozně vyděšeně a hlavně dost provinile.
Pokračuj, nenech se rušit. Pobídnu ho k tomu, aby se dojedl. Já, neměl jsem. Byla to chyba. Omlouvám se. Pokračuje dál v krátkých větách, pořád střílí pohledem ze mě na maso pořád dokola, jakoby byl dost dezorientovany. Takže je nakonec něčím napouštěné. Tiše zavrčím a vlk se přikrčí. Vstanu a dojdu k tácu, hodně masa zmizelo.
Jak ti je? Zeptám se ho a znovu si čichnu k masu. Pořád necítím nic, co by tam nemělo patřit. Do háje. Já měl jsem hlad. Omlouvám se. Opakuje mi stále dokola a mě dojde, že je vyděšený k smrti. Ze mě. Pomalu k němu dojdu, žádné rychlé pohyby, které by mu mohli naznačit něco co nechci. V pořádku. Nic se nestalo, samozřejmě, že jsi měl hlad. Jsi zraněný, potřebuješ jídlo. Snažím se ho uklidnit a vrazím mu jemně čumák do srsti na krku. Úplně se pode mnou třepe.
Běž se najíst. Pokud se cítíš v pořádku a nevypozoroval jsi, že by bylo něčím nadopovaný asi bude v pořádku. Uklidňuju ho a on se pomalu přestává třást. Nakonec jen kývne, ale k jinému pohybu se nemá. Ach jo.
Odstoupím od něj a dojdu mu pro kus žvance sama. Vyberu pořádný flák a hodím mu ho k nohám. Jen na něj zírá. Jez. Řeknu mu vlídně, ale on na mě jen zírá. Nesmíme jíst v přítomnosti alfy nebo bety, když oni nejí. Nesmíme začít jíst do té doby dokud nám oni sámi neřeknou. Skoro až posvátně zarecituje, už jsem říkala, že to tu je opravdu prohnilé?
Tyhle kecy mě nezajímají, máš hlad tak jez. Řeknu mu prostě a vyskočím na postel a uvelebím se na ni. Dám mu prostor a čas to vstřebat a konec se přeci jen do steaku pustí.
Nakonec se přiloudá i k tomu zbytku, co měl předtím v tlamě a dojí ho. Potom sebere opatrně jiné maso do mordy a donese mi ho do postele. Položí ho přede mě a čeká. Bestie se tetelí blahem, když se do něj pustíme. I když už není úplně čerstvý, pořád chutná božsky.
Jak se jmenuješ? Zeptám se ho potom, co jsem se dost dobře nadlábla. John. Jmenuju se John. Odpoví mi trochu trhaně. Ráda tě poznávám, Johne. Já jsem Kira. Představuju se mu. A on kývne. Vím, kdo jsi. Jsi jeho dcera, jsi ta co sama zabila Asterovic dvojčata, byli to svině, zasloužili si to. Škoda, že jsem to neviděl. Jsi úžasná. Poví mi skoro až zbožně. Trochu zvednu pysky v úsměv. Jo, jsem ráda, že jsou nadobro pryč z tohoto světa, o dva zlé netvory miň., škoda jen, že jich ještě tolik zbývá.
Nejsem jeho dcera. Opravím ho rychle a on se zašklebí. Jsi dcera jeho družky, jsi jeho dcera. Tvrdí dál a já se z toho musím fyzicky oklepat, abych ty slova od sebe dostala pryč.
O tom si ještě popovídáme. Nikdo mi nebude říkat, že jsem Alanova dcera ani vzdálená, mám z toho osypky. Nechci s ním být ani v jedné místnosti natož ho nazývat otcem.
Hledali jsme tě. Všude. Je dobře, že tě našel někdo jiný. Poslední větu řekne se staženýma ušima, jakoby se tím provinil. Je dobře, že mě našel někdo úplně jiný, je dobře, že to byl zrovna Theodor. Bože jen doufám, že ho ještě někdy uvidím. Bestie ve mně se ošije, chybí ji stejně jako mně. Našel mě můj druh. Odpovím mu a on se zašklebí. Slyšel jsem. Patří jinému alfovi. Konstatuje trpce a trochu se záští.
Bestie ve mně začne metat hromy a blesky.
Patří nám. A síla v našem hlase Johna donutí o několik kroků ustoupit a přikrčit se našimi vyřčenými před slovy, které skoro až za rezonovali pokojem. Je to pravda, vytvořila jsi si vlastní smečku. Já.
Myslel jsem, že to není možné. Jsi příliš mladá. K probuzení u tebe došlo před nedávnem. Otřepe se z mého výbuchu zlosti. Zní jakoby tomu pořád nemohl uvěřit. I když popravdě sama tomu pramálo rozumím. Prostě se to nějak stalo, ze začátku jsem ani nevěděla, že jsem to udělala. Prostě to bylo naprosto přirozené, jako dýchání jako ten fakt, že v mém těle i mysli je další entita.
Než stihnu vymyslet kloudnou odpověď zarachotí odemykaní zámku u dveří. Tak pokec asi skončil.
John se i přes jeho zraněnou packu v rychlosti blesku odvelí do rohu pokoje, co nejdál ode dveří. Dobře. Tím líp se mi ho bude dařit bránit. Seskočím z postele a stopnu si tak, abych byla přesně mezi dveřmi a Johnem.
Dovnitř vchází Figo a za ním dva tmavě hnědí vlci. Oba zůstávají po jeho bocích, připraveni k okamžitému útoku.
Vytáhnu pysky nahoru a ukážu jim své zuby. Moji milý, držte se dál, nebo tihle moje jehličky udělají z vašich těl fašírku. „ Jen klid Kiro. Nikdo ti nepřišel ublížit. Jsou tu jen pro jistotu." Snaží se mě ten malej slizkej parchant něco nabulíkovat.
Přestanu řešit jeho doprovod a zaměřím se na něj. Stojí klidně a beze strachu. Silně zavrčím až tak, že se celá třesu. „ Všimli jsme si, že John má zlomenou nohu. Vidím, že si se snažila, ale nabízíme ti pomoc. Nechej nás se na to podívat a pořádně mu to zafixovat." Při jeho posledních slovech udělá krok směrem ke mně, ale hádám, že spíš míří k Johnovi.
Rozpažím nohy a nachystám se se k útoku. Ještě silněji zavrčím až skoro štěknu. Odpal od něj. Ani se ho nedotkneš. Je můj. Okamžitě se zastavuje. A zvedá ruce nad hlavu. „ Nechci mu ublížit. Jen se na to podívat a pomoct mu. Zavolám zdravotníka." Snaží se mě obměkčit, ale já zaklapu zuby a dám mu tím najevo ať se stáhne.
S obavami se podívám po Johnovi. Ten sedí v rohu pokoje a sleduje celé tohle utkání.
Přední zraněnou tlapou se ani nedotýká země. Musí ho to bolet. Moje provizorní fixace stojí za starou belu.
Neublíží mi, ozve se mi v hlavě Johnův hlas. Zacvakám zuby znovu. Nevěřím mu ani nos mezi očima. Odpovím mu a dál si měřím od hlavy k patě toho prevíta.
Jeho žena je sestra mé mámy. Když zemřela, začali se o mě starat oni dva. Snaží se mi vysvětlit. A já konečně začnu malinko vidět jak se Figo na Johna kouká. Má o něj strach. Po chvilce přemýšlení malinko odstoupím a oběma kývnu.
„ Mateo!" Zvýší trochu hlas Figo a ze dveří vyjde muž s lékařskou brašnou na zádech. Jde pomalu a opatrně. Žádné prudké pohyby. Projde kolem mě a já se nenápadně ještě víc stáhnu k Johnovi.
„ Mateo je lékař smečky. Podívá se mu na tu zlomeninu a zafixuje ji správně." Figova slova mě nezajímají, sleduju muže jak obezřetně míří k mému vlku. Ustoupím o krok, ale pořád pozoruju ostřížím zrakem. Bestie se vzpírá. Dobrovolně pouštím cizího netvora k našemu zraněnému, není z toho nadšená.
Chce ho zabít, zničit hrozbu pro smečku. Kleká si k němu a otevře batoh, vytahuje nůžky začne opatrně stříhat cáry látky.
„ Je to na několika místech zlomené, ale nezdá se, že by to mělo být fatální. Přiložím mu k tomu dlahu a za pár dní by to mělo být všechno v pořádku." Informuje, když se jemně dotýká celé končetiny. Dobře. Pak ale s ní trhne a John vykvikne silnou bolestí, okamžitě vystartuju dopředu a zacvakám mu zuby u hrdla, milimetry od jeho pokožky. Ne, dobrý, jen ji rovnal. V pohodě, jen jsem to nečekal. Snaží se mě uklidnit John a já o krok ustoupím. Vlci, kteří přišli s Figem se o několik kroků přiblíží k nám. Zavrčím na ně. A oni to opětují, v očích mají bojovnou náladu a smrt. Jen to zkuste a já vám ukážu jak dokážu drtit krky.
„ Uklidněte se," rozkáže jim okamžitě Figo a oba zmlknou. Pak se podívá na mě se skoro omluvným výrazem. Je mi fuk, že jsi pro něj pravděpodobně jako otec. Jsi nebezpečí.
Za pár minut je po všem a zdravotník se postaví na nohy. „ Můžu se ti podívat na tu ránu na zadních běhách. Jestli je s ní všechno v pořádku." Zaměří se na mě a já znovu zacvakám zuby. Přibliž se a utrhnu ti hlavu.
„ Děkuji, Mateo, to bude vše," s těmi slovy ho Figo posílá pryč. Ten okamžitě odchází.
„ Jsem rád, že jsi ho ušetřila." Jeho vděk mě nezajímá, neudělala jsem to pro něj. John je můj.
Figo není špatný člověk. Začne svého strýce ubránit John. Je mi to fuk. Pro mě je tu špatný člověk každý. Odpovím mu popravdě.
John si pak lehne na zem a malinko tím uleví zátěži, je unavený. Potřebuje si odpočinout. Když to uvidí i Figo pochopí to a přikývne. „ Dobře, půjdeme. Jsi dobrá holka Kiro, postarej se mi o něj, ano?" Chvilku přemýšlím a pak přikývnu. Samozřejmě, že se o něj postarám. Je to můj vlk, nárokuju si ho a nikomu nedovolím, aby mu ublížil. Bestie jen chrlí kouř okolo sebe, jak se ji snažím držet zpět, protože k tomu má co říct. Je náš. A pak skoro děsivě dodá skoro neslyšně, že brzy tu nebude nikdo, kdo by nebyl náš.
Bestie se rozhodla, teď už není vězenkyní, ale katem, králokatem. Jde po Alanovi a nepřestane dokud ho nezabijeme a neočistíme tohle místo od té divné pološílené atmosféry.