Netvoři - Bestie útočí ✅✅

KAPITOLA 20. THEODOR

Slyším tikat hodiny, prvně jen opravdu tiše, ale následně ten hnusný vytrvalý zvuk nabírá na síle. Cítím se jako kus hovna. Jakoby mě někdo několikrát a pak mě hodil do nějaké škarpy.
„ Říkal si, že by se už měl probrat.“ Tátův hlas mě ještě víc popudí, není to on koho chci slyšet. „ Střelili ho dávkou určenou pro slona, chvilku mu zabere se z toho dostat.“ Obhajuje se Steven trochu nalomeně. „ Klidně si tu zůstaň, ale já mám na dalších pokojích tunu práce s ostatními.“
A pak slyším, jak někdo odchází. V pokoji se mnou zůstal je jediný dech a ten nepatří Kiře, takže začínám panikařit.
Cítím prázdnotu. Není tu, ani v pokoji ani v domě. Necítím ji, je mi z toho fyzicky zle. Začnu se nekontrolovatelně třást, proč tu není? Kde je? Otevírám oči, nacházím se v jednom z pokojů na domácí klinice. Ale teď mě v podstatě nezajímá nic jiného než fakt, kde je moje žena.
„ Kira?“ Mám sucho v puse, ale tohle vědět musím. I když mi dost pomalu dochází ten nepopiratelný fakt, že jsem o ni přišel. Zvedám se a snažím se posadit. Je pryč. Cítím na sobě, že mi něco hrozně důležitého chybí.
„ Klid chlapče, klid.“ Snaží se mě znovu položit, ale po chvilce to vzdá a nechá mě si pořádně sednout. Vypadá vyčerpaně. Podá mi sklenici s vodou a já ji hltavě vypiju. Ani jeden nedokážeme začít mluvit, vím co mi chce říct a on ví, že jakmile to řekne tak pravděpodobně zešílím, už teď pomalu začínám šílet. Někdo zaklepe a pak se rozrazí dveře.
Matyas je celý od zaschlé krve a prachu. Vejde do pokoje a oba si nás změří. Ve tváři má naprosto prázdný a tvrdý výraz. „ Máme sečteno. Padlo deset našich a dvacet osm od nich. Třicítka lidi jsou buď zranění nebo byli uspaní.“ A já čekám až dodá to k čemu se nemá. „ Kiru podle kamer odvedli. Ostatní nechali tak jak jsou, jakmile ji získali,  sbalili zbytek svých lidi a zmizeli.“ Od úplného amoku mě drží jen to, že je na živu.  Vím to, cítím její esenci v mém mozku. Přesto nedokážu určit víc.
„ Řekni mi, že je v pořádku.“ Matyasovi oči mě probodávají a čekají na verdikt, kterého se děsí. Mohli ji odvést a následně zabít, ale proč by to dělali? Jenže proč by taky útočili na náš domov, že?
„ Je živá, víc nevím.“ Odpovím mu a on hlasitě oddechne a malinko změní postavení. „ Začnu připravovat lidi.“ Nečeká na schválení ani na nic jiného, otočí se a odejde. Otec si povzdechne. „ Je příliš impulsivní, teď se řídí jen emocemi. Cítím jeho děs z toho, že nedokázal ochránit svojí alfu. Nepustím vás do předem prohraného boje.“ Přikývnu. Táta uznal fakt, že si Kira vytvořila vlastní smečku o dost snáz, než bych čekal. O dost snáz než já. Jak se stalo, že to dokázala, i když je tak mladá? Jak moc je ve skutečnosti dominantní?
Ve svém nitru vím, že se můj vlk odloučil od otcovi smečky, ale zůstáváme jí určitým způsobem loajální, tedy do té doby než se rozhodne udělat nějaký krok se kterým nebudeme souhlasit. Pak to bude masakr.
„ Vím, že ji půjdeš hledat, ale dej mi několik dní, abych pohřbil své lidi a pak ti sám pomůžu, jakýmkoliv způsobem budeš chtít. Musíme vymyslet plán a určit údernou jednotku.“ Vím, že jeho slova dávají smysl. Vím, že teď by bylo sebevražedné se pustit, do její záchrany, jenže logika mi dost vynechává. Přesto slabě přikývnu. Musím začít myslet a taky k tomu donutit Matyase. Pokud mise na záchranu mé družky nepovede k úspěchu, tak to bude katastrofický.
„ Odpočiň si a později si promluvíme,“ pak se otec otočí a vyjde ven z pokoje. Dobře je načase se sebrat a začít plánovat. Zkusím se postavit a malinko se mi zatočí hlava, ale nohy mě nakonec unesou.
Dveře se znovu otevřou a já zadoufám, ano já vím, že trochu bláhově, že tohle všechno je jen hnusný sen a Kira je celou tu dobu zde. Ale není to ona, ve dveřích stojí uslzená Maja, tu ženu znám celých svůj život přesto ji poprvé vidím se slzami v očích.
„ Já nevím, co mám dělat. Je mi zle, cítím se hrozně, jakoby mi něco děsně důležitého chybělo. Chybí mi Kira,“ fňukne a vejde dovnitř. Vypadá příšerně, je opuchlá od pláče a celá rudá, ale na první pohled není zraněná, malinko se mi uleví. Je v pořádku, alespoň někdo. Docourá se ke mně a vleze si na postel, ze které jsem před chvílí sám slezl. Stočí se v ní do kuličky, ale dál se na mě kouká.
„ Co budeme teď dělat? Mám se přidat k Michaelovi a začít s přípravami?“ Chce nějakou práci, chce něco dělat a ne jen tak bloumat po domě. Jenže já nejsem moc erudovaný v tom ji teď nějak pomoct k stabilitě, když sám ji dost nemám.
Přesto vím, že je to moje povinnost ji uklidnit a vyřešit její problém, ač jsem to neměl v plánu jsem teď její alfa, Kiro do čeho jsi mě to zamotala.
„ Odpočiň si. Dřív než zítra se nic dít nebude. Musím vymyslet plán jak ji dostat zpět domů.“ A ještě musím popřemýšlet jestli Maju vůbec vezeme sebou. V boji je skvělá to ano, ale děsím se, že bychom o ni přišli. Kira by mě vykostila, kdybych dovolil, aby se jí něco stalo. Přikývne a potom zavře oči, za minutu už tiše oddechuje. Chvíli na ni jen tak koukám, ale nakonec se rozhodnu ji nechat vyspat a odejdu z pokoje.