Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 2.

    Bylo to docela příjemné. Mlčky jsme šli ulicemi, zašli si na zmrzlinu a nějak to ze mě vyprchávalo. Nakonec jsme se posadili v parku na jednu z laviček a sledovali jezírko před námi. Vypadal, že ho hodně zajímá.

„Jak umřel?" Zeptal se potom. Byla to jedna z mála věcí, které někdo z nás za celou dobu řekl. Podíval se na mě. Vydechla jsem a sesunula se na lavičce o kus níž. Složila jsem ruce do klína.

„Byla to nehoda." Nic neřekl.

„Nikdo to vlastně skoro neví. Někdo ho zabil. Jeho tělo se nikdy nenašlo." Přikývl.

„Jak potom víš, že je mrtvý?"

    Co jsem mu měla říct?

„Já...pohřešovali ho a...někdo se přiznal." Musela jsem zvolit cestu lži.

„Takoví lidé si nezaslouží žít." Ani jsem nikdy nevěděla, jestli jsou černí havrani vůbec živí.

„Ale žijí." Možná.

„Když si na něj vzpomeneš, jaká vzpomínka to je?" Vzhlédla jsem k němu. Opět sledoval jezírko.

„Je to asi podle místa, kde jsem." Pokrčila jsem rameny.

„A tady?" Tady? Rozhlédla jsem se.

„Já nevím...Možná když jsme byli se školou ve Wilmingtonu a zmokli jsme. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla, že se usmál." O tom jsem mluvila. Vzpomínky, které nás nutí k úsměvu.

„To je hezká vzpomínka. Musel to být docela morous."

    Přesně tak jsem ho nazvala.

„To on byl. Všechno bral hrozně vážně. Ale jako jediný mi rozuměl...Snažil se mě vždycky chránit. Jednoho podivína změnila láska. Jen doufám, že kde je teď, je mu dobře." Vzhlédla jsem k nebi a na okamžik zavřela oči.

„Proč jsi to vlastně udělal? Ani mě neznáš." Stočila jsem hlavu k němu.

„Mám nutkání, bojovat za spravedlnost." Usmála jsem se.

„To je dobrý plán." Podíval se na mě.

„Já vím. Člověk má alespoň nějaký smysluplný cíl."

    „Teď vážně. Jsem jenom další holka na škole zazobaných dětiček." Usmíval se.

„To jsi. To nepopírám, ale viděla jsi tu skvadru okolo Sary Adamsové? Je to šílený. Člověk musí jít do posilovny, aby si po odpoledni s nimi připadal jako chlap."  Neznala jsem je moc dobře. Spíše od vidění, ale vyprávěl mi o nich Jace.

„Zkouší na tebe své nové rtěnky?" Kroutil hlavou.

„To chtěly. Naštěstí jsem utekl." Smála jsem se.

„Úsměv ti sluší víc." Přestala jsem s tím.

„Jsi jiný, než co se o tobě povídá." Povytáhl obočí.

„Co se o mně povídá?" Vypadal tak dospěle, což se třeba o takovém Rickovi říct rozhodně nedalo.

„Třeba Bianca ti říká „Vaše veličenstvo"."

    „Nevěděl jsem, že jsem následník trůnu." Poupravil si límeček košile.

„Ať si to myslí dál." Teď jsem na něj se zvednutým obočím koukala já a s dost velkou ironií.

„Pak že zazobané dětičky nejsou jen nafoukaní puberťáci." Osočeně se na mě podíval.

„A co vy, slečno, hm? Váš papínek tu šéfuje televizní stanici, ale vás peníze nezasáhly?" Založila jsem si ruce.