Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 22.

    Společně s Melissou a Hannah jsme seděly v mém pokoji. Přechodném. Hannah svůj neměla, Melissa sice ano, ale rozhodlo se, že zůstaneme u mě. 

   „Připadám si, jako bych se chystala na svatbu." Podotkla Hannah, zatímco nechala před sebou se zjevit zrcadlo, aby se mohla prohlédnout. Vážně vypadala trochu jako nevěsta. Měla bílé šaty až na zem. Od pasu nahoru už se táhla jen krajka, která končila v krátkém rukávu. Výstřih do V rozhodně ukazoval její chloubu. 

   „Sluší ti to." Melissa stála za ní a dívala se do zrcadla jí přes rameno, aby se ujistila, ž její drdol drží tak, jak má. Měla šaty ke kolenům jako já, s vytlačeným květovaným vzorem. Šaty měla stažené někde nad boky.

   A já? Moje šaty by bez krajky vypadaly jako tuctové bílé šaty bez ramínek. S krajkou, která pokryla celé šaty, dostaly úplně jiný rozměr. Překryly bílou látku ještě jednou průsvitnou a dotvořily dlouhý rukáv a kulatý výstřih. Oproti těm dvěma jsem měla vlasy rozpuštěné a dělaly mi takové prstýnky. Skoro jsem se až nepoznávala. Ale pořád jsem to byla já. Někoho jsem si připomínala, ale nemohla jsem si vybavit, koho.

   Když jsme pokoj opustili, zavřela jsem za námi dveře. Chystali jsme se na ceremoniál, kde měli být odměněni nejudatnější ochránci. My jako oživovači jsme tam samozřejmě nesměli chybět. Zastavili jsme u schodiště. Tam se všechno odehrávalo. Netušili byste, kolik ochránců se tam vejde! Kašna někam zmizela. Místo ní se tam objevily tři trůny, kde seděli všichni tři Hlídači. I Ava. Vypadala přesně jako oni. Černá kápě. Jen místo rukou neměla kosti, jestli jsem dobře viděla. Skoro jsem jí neviděla do obličeje. Na vedlejším schodišti stála druhá část naší party šesti oživovačů. Jace se na mě zubil jako malý. Jen jsem kroutila hlavou.

   Hannah s Robertem společně vykročili po schodišti jako první. Za nimi Melissa s Thomasem a nakonec my s Jacem. Hezky krok po kroku. Přišlo mi až komické, jak jsme všichni šli úplně stejně. Všichni k nám vzhlíželi. Byli jsme oživovači. Nebesky krásní a božsky dokonalí lidé. Sama bych se po sobě taky dívala. Hannah došlápla na pevnou zem po posledním schodu. Mně ještě zbývaly čtyři. Trochu křečovitě jsem svírala zábradlí v levé ruce, ale když jsem i já sešla poslední schod, musela jsem se ho pustit. Přímo naproti nám seděli Hlídači. Uličku lemovali ochránci. Viděla jsem tam i tu paní z ošetřovny. Zařadili jsme se za sebe. Teď už jsem šla přímo vedle Jace.

   Ochránci stáli v pozoru. Jako vojáci. Někde vepředu jsem viděla Timothyho a Matta. Všichni byli oblečení napůl v bílém a napůl v černém. Většinou to byly černé kalhoty a bílá košile. U většiny ochránců jsem viděla, že mají na krku své náhrdelníky. Matt na mě mrkl. Usmála jsem se na něj. Dál pokračoval v bezduchém hledění před sebe. My pomalu dorazili ke kruhovému stupínku, který si snad přesunuli ze své místnosti. Rozpojili jsme se. My jsme pokračovali na pravou stranu, kde jsme se seřadili vedle sebe a přímo naproti nám po levé straně se seřadila druhá část našeho týmu. Já naproti Jaceovi.

   Hlavní Hlídač si převzal slovo v hrobovém tichu. 

   „Posledního půl roku si budeme pamatovat ještě hodně dlouho." Zvláštní, že kromě mě si to prakticky všechno nepamatuje žádný oživovač. Jeho hlas se rozléhal po celé hale. 

   „Nikdo z nás nezapomene na den, kdy byl napaden Bílý dům. Domov nás všech." Zavřela jsem oči. ¨

   „Statečně jste bojovali. Vy všichni. My a Bílý dům s námi vám děkujeme za vaši odhodlanost, statečnost a úsilí, které jste vynaložili, abyste nás ochránili." Všech šest se nás otočilo k ochráncům. Teď jsem stála jako první já a ne Hannah. Všichni jsme jim naráz pokynuli.