Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 12.

    Na svatbu Jaceova bratrance jsme nečekaně jeli jeho autem. Jela jsem jím poprvé a byla to vážně jízda. Řídit uměl, to jsem musela uznat. Když mi pochválil šaty, vyjeli jsme. V obleku mu to slušelo. Bylo to něco jiného, než když ho vidíte v otrhaných džínách a tričku. Jak mi řekl, jeli jsme do botanické zahrady do Brooklynu. Nikdy jsem tam nebyla, ale bylo mi jasné, že to tam bude samá květina. Strom. Keř. Říkejte tomu, jak chcete. 

   „Vypadáš nějak...spokojeně." Podotkl, když zastavil na červenou. 

   „Asi kvůli tomu včerejšku, co? Amber s Biancou mi všechno řekly. Škoda, že jsem tam nebyl."

Bylo mi jasné, že se s tím Bianca pochlubí. 

   „Jo. Bylo to super. Netušila jsem, že dokážu hrát před lidmi." Auto se rozjelo. 

   „Mrzí mě, že jsem tam nebyl. A prý tam byl ještě nějaký kluk, co hrál s tebou." Krátce ke mně těkl pohledem, než ho vrátil před sebe, aby sledoval cestu. 

   „Kamarád z předchozí školy. Přestěhovali se sem. A na to, že jsem si myslela, že ho znám dost, jsem nevěděla, že hraje na klavír." Vlastně jsem se nikdy moc nezajímala o to, co má Matt rád. Což byla nakonec škoda. 

   „Jenom kamarád?" Uculil se. 

   „Víš, jak to mám s randěním. Matt je spíš jako brácha." Přestal se usmívat a zvážněl. 

   „Promiň. Bylo to netaktní." Nebylo, když připustím, že můj mrtvý kluk vlastně žije a před deseti minutami jsem s ním mluvila.

   „To je v pohodě. Jenom si dost lidí myslí, že mezi námi něco bude, ale ono ne." Uvedla jsem to na nepravou pravou míru. 

   „Já to chápu. Mít kluka za kámoše má i svoje výhody. Koukni na nás. Znáš mě tak půl roku, ale klidně mi děláš garde na svatbu člověka, kterého jsi nikdy neviděla." Na tom něco bylo. 

   „Asi tě musím mít dost ráda, co?" Oba jsme se zasmáli. 

   „No jasně."

   Ano. Na té svatbě jsem si připadala nehorázně cizí. Jaceovi příbuzní byli milí, ale stejně. Znáte to. I když jsou to nejmilejší lidé na světě, stejně se před nimi cítíte divně. A to se stalo i mně. Jace byl sice pořád se mnou, ale asi po hodině jsem mu řekla, ať se jde bavit s bratranci a ostatními, že to zvládnu. Tak šel. Určitě se bavil. Alespoň tak vypadal. Já si tam střídavě podívala s nějakou stařenkou, která ale často zapomínala, o čem vlastně mluvila, takže to byla spíše taková jednostranná debata.

   Pak jsem chvíli pozorovala novomanžele. Slušelo jim to spolu. Od Jace jsem věděla, že jim je dvaadvacet. Takováhle manželství mi vždycky přišla uspěchaná, ale jim to opravdu slušelo. Přistihla jsem se, jak přemýšlím nad tím, jestli se někdy s Chrisem dostaneme do situace, kdy budeme mít věk na to, abychom se vzali a jestli bychom to udělali. Připadala jsem si jako ta zamilovaná puberťačka, co už vymýšlí svatební den sebe a svého kluka. Dokonce se mi líbila i svatba v zahradě. Takové příjemné rodinné prostředí. A na čerstvém vzduchu. To by ale znamenalo, že svatba by musela být v létě nebo na podzim. Večer se musím zeptat našich, kde se brali. Škoda, že jsem tam nebyla. Vlastně jsem nebyla ještě ani na světě. Určitě jim to spolu taky slušelo.

   Po povinném tanci s Jacem jsem mu řekla, že se půjdu projít. Moc nechápal, proč, protože jsme byli pořád na čerstvém vzduchu, ale nechal mě jít. Měli jsme se sejít za hodinu. Procházela jsem se mezi květinami. Koneckonců jsem měla vstup zdarma jako host svatby. Květiny jsem nemusela, ale i tak to byla fajn procházka. Snažila jsem se nemyslet na Chrise. Akorát jsem se bála ještě více, co se všechno v jejich plánu pokazí.