Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 21.

    Museli jsme ještě seběhnout z kopce dolů, než jsem dole uviděla světlo. Vběhla jsem tam jako první. Všichni nadšeně zavýskali. 

   „Díky bohu, Crys!" To byl Jace. Uprostřed téhle světlé rozlehlé místnosti byla opravdu ta hvězda. Vyrytá v hlíně a prosypaná něčím bílým, aby byla vidět. Každý stál v jednom cípu, kde se opravdu nacházel jeho symbol. Mezi nimi jsem uviděla naději. Jako by ze mě najednou všechno spadlo. Stála jsem tady. Čelem k naději a věděla, že od konce všeho mě dělí už jen krok. Světelná koule, která věděla o našich nejtajnějších přáních.

   Změnila se. Najednou jsem tam neviděla kouli plnou světla, ale Chrise. Byl oblečený jako první den, kdy jsem ho viděla v hodině angličtiny. Košile a přes ní vzorovaný svetr. Měl krátké vlasy jako tehdy. Ruce zaražené v kapsách. Usmíval se na mě. 

   „Crys, ať tam vidíš cokoli, nenech se tím zblbnout. Je to jenom iluze." Jak mohl být iluzí, když byl tak skutečný? 

   „Crys." Podívala jsem se po Hannah, která mě oslovila. Stála ve svém symbolu. Byla to pěticípá hvězda. 

   „Je čas." Dodala. Začala jsem je obcházet kolem dokola a hledala svůj symbol. 

   „Proč má ta hvězda jenom pět cípů?" Všech pět se začalo dívat kolem sebe. 

   „Vždyť jich tady bylo šest!" Robert málem klopýtl dozadu.

   S Jacem jsme se na sebe podívali. 

   „Možná do hvězdy nepatřím. Jako oživovač jsem se narodila. Ne jako vy." Pokrčila jsem rameny. 

   „Nebo..." Jace se ohlédl do středu hvězdy. 

   „Crys je naděje." Vydechl. 

   „No jasně! Crys, ty jsi naděje!" Naděje? Každý cíp zářil pod svým oživovačem. Jen kruh uprostřed ne, i když v sobě měl naději. 

   „Celou dobu jsi to byla ty. Naděje. Jsi oživovač, který je navíc. Proto jsme měli větší šanci, že to dokážeme." Já jsem naděje. Opatrně jsem vešla do hvězdy. Chris už uprostřed nestál. Byla tam opět ta světelná koule. Došlápla jsem do vnitřní části kruhu. Nic se nestalo. Druhá noha. Nic. Srdce mi bilo. Vstoupila jsem do naděje.

   Uhnízdila se mi v srdci. Ze zaprášeného oblečení ochránce se staly mé čistě bílé šaty. Jako poprvé, když jsem je měla na sobě. Krásné bílé šaty. Po pravém rameni mi splýval cop černých vlasů. Už jsem vzadu na hlavě necítila ten tahavý tlak z nedohojené rány. Přímo přede mnou stál Robert. Byl oblečený do bílé košile a bílých kalhot. Vynikala tak jeho tmavá kůže. Usmál se na mě. Pootočila jsem se dál. Thomas. Můj angličtinář. Měl na sobě úplně to samé jako Robert. Pokynul mi hlavou a zavřel oči. Přiložil si ruce na srdce. Jakmile tak udělal, okolo něj se začal tvořit kruh světla, který podél něj stoupal vzhůru. Další byla Hannah. Měla na sobě to, co já. Vlasy najednou čisté a vyčesané v drdolu. Věnovala mi úsměv a přiložila si ruce na srdce. Jace. Bílá košile i kalhoty. Mrkl na mě a přiložil si ruce na srdce. A Melissa. Ta nejprve vzhlédla vzhůru. Pokynula mi stejně jako Thomas. Vypadala najednou v těch šatech dospěle. Možná to ale dělal jen ten drdol. Přiložila si ruce na srdce a zavřela oči.

   Všechny kolem mě obklopoval stoupající ovál světla. Přiložila jsem si ruce na srdce. Kruh kolem mě se rozzářil a začal stoupat. Zavřela jsem oči. Jak se ke mně světlo blížilo, cítila jsem se lépe. Nic mě nebolelo. Musela jsem se usmívat. Byla jsem šťastná. Byla jsem jako múza z jednoho filmu, který jsem viděla jako malá s rodiči. Spustila jsem ruce ze srdce a nechala je vzlétnout vzhůru. Smála jsem se. Nic mě netížilo. Z rukou mi stoupal světelný kruh, který se rozléval všude kolem mě a propouštěl se i mimo kruh. Nechápala jsem, jak takovou nádheru může dokázat někdo jako já! Světlo ze mě proudilo jako z žárovky. Bylo to dokonalé. Cítila jsem, jako bych pomáhala všem lidem na planetě. Přejížděla jsem prsty po světle kolem sebe. Když jsem vzhlédla vzhůru, uviděla jsem, jak se nade mnou spojuje všech pět ochránců. Ruce jsem si přiložila zpět na srdce a slastně vydechla.