Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 11.

    Následující ráno jsem dole v kuchyni našla obrovskou kytici. Táta mi tam nechal i vzkaz, který říkal, že je na mě moc pyšný, a že se těší, až moje vystoupení ukáže tátovi, který přiletí až dneska večer. To bude. Chtěla jsem, aby na mě byl pyšný jen jediný člověk. Rodiče byli takovou samozřejmostí, ale on...Stejně jsem nechápala, proč se tam vůbec objevil. Měl by se už dávno připravovat na svůj boj. Vždyť on všechno ví nejlépe, protože tam byl. Jemu se nic nestane, protože vlastně přežil v jejich doupěti. Myslí si, že spasí svět sám. Že je neporazitelný! Není! A tvrdě narazí! Nechci, aby narazil! Může ho to totiž stát život a to je to poslední, co si přeju. Zapípal mi mobil. Odemkla jsem ho a otevřela zprávu. „Ve tři na tebe čekám dole. –Jace." No jo vlastně. Dneska je ta svatba. Je sobota.

Vyběhla jsem po schodech nahoru. Na hodinách v kuchyni jsem si přečetla, že je dvanáct. Až si vyberu oblečení, půjdu se naobědvat a pak se sebou něco udělám. 

   „Co tady sakra děláš!" Vyštěkla jsem na Matta, když jsem vešla do pokoje. Zdůrazňuji, že do svého! Seděl na posteli. 

   „Po včerejšku bych čekal nějaké hezčí uvítání." To sotva. 

   „Když se ti někdo vkrade bez dovolení do pokoje, asi mu nepadneš kolem krku se sladkými slůvky." Ušklíbl se. 

   „Takže kdybych si na tebe někde počkal jinde, dočkal bych se toho?" Protočila jsem očima a otevřela skříň s oblečením. 

   „Proč tam včera byl?"

   "Protože jsem mu to řekl." Ani jsem se nestačila pustit do vybírání šatů. Na pravých dveřích jsem měla zrcadlo. Podívala jsem se do něj na Matta. 

   „Proč jsi mu to řekl?" Přetěkla jsem k oblečení pohledem. Možná by šly ty oranžové šaty. 

   „Myslel jsem, že by to měl vidět." Vytáhla jsem šaty ze skříně. 

   „Proč? Nepopírej, že jsi neslyšel, jak jsme se rozloučili." Přitiskla jsem si látku k sobě a podívala se na sebe do zrcadla. 

   „Ať je to mezi vámi, jak chce, měl by vidět tvoje vystoupení. Myslím, že se mu i líbilo." Jasně. Proto radši odešel. 

   „Nechápu, proč jsi ho vodil." Skříň jsem zavřela a šaty položila vedle něj na postel. Místo nich si prohlížel mě.

   „Aby věděl, co ztrácí." Vzhlédla jsem k němu. 

   „A zároveň za co bojuje." Díval se na mě úplně vážně. Pak se sarkasticky zasmál. 

   „Nedělej překvapenou. Chris je jako malej kluk. Proč myslíš, že na tebe dohlížím, hm?" Protože je do mě beznadějně zamilovaný? Pokrčila jsem rameny. Lehl si na záda. Podotýkám, že na mou postel. 

   „Chris to chtěl. U tý kašny mu bylo úplně jasný, co se děje. Čekal jsem, že mi začne děkovat za to, že jsem tě k tomu přiměl." Mlčela jsem a posadila se na kraj postele. 

   „Pak mi začal vysvětlovat, proč tam musí zůstat. Věděl jsem, co po mně bude chtít. Tak jsem souhlasil. Možná jsem ale neměl..." Protože místo něj by šel on. 

   „Stejně by nešel. Na to má moc rád ochránctví. Je to jeho život. Já jenom oživovač."

Natočil ke mně hlavu. 

   „Sama víš, že ne. Víš, co si o něm říkali a říkají ostatní ochránci?" Kývla jsem hlavou, aby pokračoval. 

   „Že jestli ho někdy někdo zabije, tak to budeš ty. I kdyby ho chtěli zabít, kolikrát chtějí, on by si našel způsob jak se vrátit jenom kvůli tobě." Nevěděla jsem, jestli z toho mít dobrý pocit nebo ne, protože jsem si vzpomněla na Harryho slova, když mluvil o tom, že můžu Chrisovi ublížit.