Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 15.

    Měli jsme se sejít za půl hodiny u kašny. Musela jsem ještě něco říct Jaceovi s Hannah. Počkala jsem, než Chris odešel. 

   „Chris na to kápnul!" Zasyčela jsem potichu, kdyby nás náhodou ještě mohl slyšet. 

   „Na co?" Přistála jsem v tureckém sedu vedle nich a rozložila před námi papír. Zabodla jsem ukazováček do kruhu uprostřed. 

   „To je místo pro naději. Každý z nás se postaví do jednoho cípu." Přecházela jsem prsty po jednotlivých cípech. 

   „Uprostřed je naděje. Pak to musí fungovat." Na oba jsem se podívala. 

   „Chris se ale postará o to, abychom se tam nedostali." No jistě. 

   „Jaci...znám ho už dost dlouho na to, abych ho dokázala obelhat."

   Trochu jsem se za to nesnášela. 

   „Harry nám ukázal i jinou cestu než tu, kterou chodí ochránci. Možná budeme i chránění. Alespoň na chvíli. Teď bychom měli vyrazit." Zvedla jsem se ze země a zandala si papír do zadní kapsy kalhot. 

   „Jdeš s námi, Hannah?" Překvapeně k nám vzhlédla. 

   „Myslela jsem, že musím zůstat tady?" Mávla jsem nad tím rukou. 

   „Akorát by ses tu nudila. Musíš do terénu."

   No ne. Kdo stál vedle Chrise v hale... 

   „Co ty tu děláš?" Matt na mě mrkl. 

   „Pronásledoval jsem Chrise tak dlouho, dokud neřekl, že mě vezme sebou." Jako vážně? Chris přejel očima po obvodu. 

   „Dva ochránci budou jenom dobře a Harryho sebou nechci." Co se mezi nimi dělo? Možná se ho potom zeptám. 

   „Už jsem Chrisův větší kámoš, než je Harry! Není to super, Crys?" Bylo mi jasné, že Matt jen přehrává, ale přišlo mi to lepší, než kdyby si skákali po krku. Jace to už nechtěl poslouchat. Přenesl se. 

   „Hannah, víš, jak se svým náhrdelníkem zacházet?" Přikývla a zavřela oči. Nakonec zmizela. Pak Matt. Chris mě vybídl, abych šla jako první. Přenesla jsem se.

   Stáli jsme...opět v nemocnici? Jako vážně? 

   „Děláš si legraci, že všichni zbylí oživovači jsou lékaři?" Jace se už rozhlížel kolem sebe. 

   „Jmenuje se Robert Martínez. Dělá zdravotního bratra, když už jsme u toho, že jsou všichni doktoři." Hannah výskla. Všichni jsme se na ní podívali. Mířila ke sklu. Tak jsme šli za ní. No jistě. 

   „Podívejte na ně. Nejsou sladcí?" Novorozená miminka. Opřela jsem se o zábradlí před sklem. Byla tak malinká. Hýbala ručičkama. Nožičkama. Některá spokojeně spinkala, jiná brečela. Chodily tam sestřičky a kontrolovaly je. 

   „To je on." Jace kývl hlavou před sebe, ale já chtěla koukat na miminka.

   Na ruce se mi objevila ruka někoho jiného. Shlédla jsem k ní. Věděla jsem, čí je. Roztáhla jsem prsty. Pochopil a propletl mezi nimi své. Stál přímo za mnou. Letmo se mě dotýkal na zádech. Byla to zvláštní situace a zvláštní pocit. Stáli jsme tam a dívali se na novorozeňata. Možná, že jednou...Až budeme připravení a budeme žít ve světě, který je bezpečný...třeba... 

   „Promiňte, jste Robert Martínez?" Ze zamyšlení mě probudil Jaceův tázavý hlas. 

   „Ano. Co potřebujete?" Všichni jsme se na něj podívali. Byl to muž tak kolem čtyřiceti. Měl tmavé vlasy a snědou pleť. A černé vousy. Takové to třídenní strniště. Byl trochu při těle. Oblečený byl v tmavě modré uniformě.