Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 10.

    Následující ráno se celá naše garda vydala k Hlídačům. Na stupínku stál Chris sám. My ostatní zůstali pod ním. Vypověděl celý svůj pobyt v doupěti černých havranů. Některé věci se mi nelíbily. Když začal popisovat svou cestu ven, odešla jsem. Víc než kdy předtím jsem chtěla domů. Už mě to tady nebavilo. Chyběli mi tátové. Chyběl mi Jamie. 

   „Crystal?" Zastavila jsem u kašny. Zezadu ke mně mířil Matt. 

   „Chci být sama, Matte." Založila jsem si ruce na hrudi. 

   „Poslal mě Chris." Otočila jsem se k němu. 

   „Proč tě poslal?"

   „Chtěl za tebou jít sám, ale Hlídači ho nepustili, tak řekl, abych šel já." A on šel.

    „Chystáš se domů?" Kývl hlavou ke kašně. 

   „Chci jít domů. Alespoň na chvíli. Chybí mi naši. A normální život." Posadila jsem se na okraj kašny. Matt taky. 

   „Když jsem nebyla oživovač můj život byl normální. Připadala jsem si jako normální teenager. S normálními problémy. Byla jsem za to hrozně ráda, protože jsem byla zase puberťačka. Všechno bolelo méně, když jsem nebyla tady a nic o nikom z vás nevěděla."

   Sáhl pravačkou do vody. 

   „Možná by ses toho měla zase vzdát..." Vzhlédla jsem k němu. 

   „Teď už to nejde. Všechny tady bych zradila. A samu sebe taky." A Chrise. 

   „Máš s Hlídači dohodu. Musí tě nechat jít. A Chris bude jedině rád." No to tedy. Kdyby mohl, někam mě zavře. Což chce vlastně skoro každý v mém okolí. 

   „Já nevím."

   „Crystal?" No výborně. Další. 

   „Jsi v pořádku?" Nikdy mi nebylo líp. Zvedla jsem se. Pořád vypadal unaveně. Možná víc než před návštěvou Hlídačů. 

   „Musím za Hlídači. Uvidíme se potom." Prošla jsem kolem něj.

   „Chceš se vzdát svých schopností...Chápeme to dobře?" Přikývla jsem. 

   „Myslím, že to nezvládnu. Stýská se mi po domově. Chtěla bych žít zase jako normální člověk. Slíbili jste mi, že můžu." Měla jsem pocit, jako bych přesvědčovala sama sebe, že to chci. 

   „Domů se ale vrátit můžeš. Pošleme s tebou ochránce." Nechápali to. 

   „Já myslela napořád. Ne jen na pět minut, abych je pozdravila a šla zpátky." Oba si spojili kůstky prstů. 

   „Jsem tu jenom navíc. Nenecháte mě nic dělat. Nic výrazného se nezmění." Dodala jsem ještě. 

   „Crystal...mrzí nás to. Potřebujeme teď každou ruku." Jistě, proto mě posadili do pokoje se slovy, čekej. 

   „Sama víš, proč se musíš držet v bezpečí Bílého domu." Který není tak bezpečný, jak si všichni mysleli. 

   „Nechte ji jít."

   To byl Chris. Jistě. Bylo mi jasné, že mi ještě bude pomáhat. 

   „Bude to lepší, než se pořád bát, že ji někdo zabije." Díky. 

   „K čemu vlastně jsou oživovači, když je nechcete použít?" Vzala jsem si nazpět slovo. 

   „Oživovači jsou až poslední fáze. Vy snižujete škody." Jistě.