Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 4.

    Sobota. Úplně volný den. Možná proto jsem spala až do jedné odpoledne. Nebo to bylo tím, že jsem v noci nemohla usnout, když jsem se vrátila z té párty. Vlastně z procházky s Mattem. Pořád jsem nějak nemohla uvěřit, že se vrátil. Že mi včera pomohl. Nevěřila jsem tomu, že jsem měla randit s Austinem. Všechno mi zase začínalo připadat zmatené. Bohužel mi to ale nepřišlo cizí. Jako by se vracelo mé staré já. Vracela se stará doba. Ale všichni víme, že stejná nikdy zcela nebude.

Když jsem se šla naobědvat, táta Mason se zrovna ptal táty Jaydena, jestli nejsem nemocná. Přeci jen tu celý týden není. 

  „Není. Jenom to mohlo být kvůli..." Ne tati. Hlavně nezačínej s tím čtvrtkem. 

  „Nějací kluci se dozvěděli o smrti Christophera a smáli se jí." Vážně díky. 

   „Panebože. Jak to nesla? Neudělala žádnou hloupost? Byla v pořádku?" Ano. Věděla jsem přesně, co bude následovat. 

   „Volal mi pan ředitel, protože nepřišla na zbytek vyučování. Doma mi to vysvětlila, ale vypadala, že je v pořádku." Zpomalila jsem. Za mnou cupital Jamie, takže do mě téměř narazil. 

   „Vypadala? Musíš se přesvědčit! Víš, jak jí muselo být? Musela být hrozně smutná, někde probrečela celé dopoledne a ty se řídíš tím, jak na tebe působí?"

Hlavně ať se nehádají. 

   „Nechtěla o tom mluvit, Masone. Jsi psycholog a měl bys vědět, že člověk se musí chtít svěřit. Sám jsi mi to říkal, když ten kluk umřel." Začala jsem scházet po schodech do obýváku. Táta Jayden si mě všiml hned. 

   „Ahoj, zlato. Jak ses vyspala?" usmíval se. Táta Mason ne. Jak nečekané. Zase další přednáška o šťastném životě. 

   „Jo dobrý, co vy? Řekla bych, že moc ne, jak vás tak poslouchám." Jamie mě předběhl, aby si zabral co nejlepší místo na křesle. 

   „Jen jsem tatínkovi říkal, že mi volal pan ředitel..." Podíval se na něj. 

   „Asi bys měla změnit školu." Oba s tátou Jaydenem jsme řekli naráz: 

   „Cože?"

„Nechci, aby si z tebe utahovali. Z takové vážné věci." Seskočila jsem poslední dva schody. 

   „Ale já nechci pryč. Líbí se mi tam. Jsou to jenom blbí puberťáci. Je mi úplně jedno, co říkají." Skoro jedno. 

   „A myslím, že tohle téma o tom, že jsem smutná, jsme už probírali nedávno." Táta Mason se mračil. Takovým tím svým roztomilým způsobem. Vypadalo to, že už nic neřekne, když se mi podíval na ruku. No to ne. 

   „Co se ti stalo?" Okamžitě mě za ni vzal. Ta rána tam byla pořád. Nečekaně. 

   „To je taková vtipná historka... Neměli jsme, co dělat po škole, tak jsme lezli v parku po stromech."

Mistr lhářů je zpět. 

   „Proč jste proboha lezli na stromy? Ty jsi spadla?" Táhl mě i s rukou do kuchyně. 

   „Spíš mi to ujelo a zavadila jsem o větev, ale nic to není." V kuchyni mě posadil na barovku. Táta Jayden šel mlčky za námi. Táta Mason hned hledal ve skříni něco na vyčištění. Nevím, co mi na tom chtěl čistit. Čisté to bylo až dost. Alespoň jsem se o to snažila. 

   „Už nikdy na stromy nepolezeš, je ti to jasné? Příště se mi vrátíš s tou rukou zlomenou!" Natáhla jsem ji k němu. 

    „Proč jsi ji nezarazil? Co kdyby se jí stalo něco horšího?" To už nebylo na mě.