Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 9.

    Hlídači rozhodli jasně. Boj začíná. Za tři dny vyšlou první vlnu ochránců. V ní bude i Matt. Možná už v prvním útoku ho zabijí. Bála jsem se o něj. Moc. Seděli jsme společně na schodech. Vedly dolů do hlavní haly s kašnou. Byl tu najednou hrozný ruch. Ochránci odcházeli a přicházeli. Výcviky jsme slyšeli až sem. Matt mlčel. Já taky. Nevěděla jsem, co mu říct, ale to on zřejmě taky ne. Tak jsme tam jen mlčky seděli. Mezi ochránci jsem zahlédla Petera. Vypadal docela zdrceně. Melissa mu musela přirůst k srdci. Po chvíli ale dorazil k nám. 

   „Neměl bys trénovat?" To byla otázka mířená na Matta. 

   „Co víc se za tři dny naučím, než to, co jsem se naučil za ty roky?"

   „A co ty?" Tentokrát se podíval na mě. 

   „Mě do boje stejně nepustí, tak proč se tímhle trápit." Sedl si dva schody pod nás. Začal se zíráním po okolí. Stejně jako my. Tohle byla válka. Sebrali nám oživovače. Je jen otázka času, kdy si dojdou pro mě. Obě nás zabijí a bude konec. To potěší. Zvedla jsem se ze schodů. 

   „Jdu si na chvíli lehnout." Matt mě vzal za ruku. Shlédla jsem k němu. 

   „Všechno v pohodě?" S pousmáním jsem přikývla. „Jen jsem unavená." Pomalu mě pustil.

   S brekem jsem počkala až za roh. Za rohem jsem se opřela o zeď a objala se pažemi. Tak rychle se všechno bortilo. A moc rychle se blížil konec. Můj konec. Chtěla jsem být hrdinka. Svou úžasnou mocí jen mávnout rukou a všechny zachránit. Rovnováha by se srovnala. Už by nikdo nezemřel předčasně. Jen, pokud by nastal jeho čas. Předtím ne. Byla i mizivá šance, že ještě uvidím táty. Chtěla jsem jim to říct. Úplně všechno, ale na to už asi nebude čas. Chtěla jsem dokonce vidět Kriss. Dokázala by mi zvednout náladu. To mě přivedlo k myšlence, co je asi s Avou. Odjela jsem a už o ní neslyšela. Ani se mi neozvala. Netušila jsem, co s ní je. Jestli je v pořádku. Jestli se z ní stal černý havran. Jestli je vůbec ještě naživu.

   Ale co naplat. Stejně se jednou všichni setkáme nahoře. Je jen otázka času, kdy to bude. Alespoň budu trávit víc času s mámou. Pokud jí tam ovšem potkám. Jak moc rezignovaně člověk mluví, když mu hrozí smrt. Ležela jsem v posteli. Ve všedním oblečení jsem ležela pod peřinou. Měla jsem ji přitaženou až po krk jako malá, kdy jsem se bála, že mě jinak v noci kousne upír. Později jsem si řekla, že je to hloupost a na takové věci jsem už velká. Když se k tomu ale vracím, ani bych se nedivila, kdyby nějací upíři existovali. Umřu v sedmnácti. Ani nebudu moct legálně ochutnat alkohol. Nestihnu prakticky nic. Je to na nic. Všechno. Zrovna já. Nepřála jsem to nikomu jinému, ale určitě byste si řekli to samé. Jako by byl celý svět proti vám, ačkoli to jediné, co chcete, je, aby se všechno vrátilo do normálu.

   Pak jsem spala až do dalšího dne. Nebylo, kam spěchat. Kdo ví, kdy můj čas přijde. Měla bych jít za Mattem. To jsem udělala. Odešla jsem z pokoje a vydala se do hlavní haly. Hádejte, kde jsem jeho a Petera našla. Pořád na schodech. Seděli na stejném místě. 

   „To jste od včera neodešli?" Matt ke mně vzhlédl. Nevypadal nevyspale. 

   „Odešli, ale není moc co dělat. Hlídači si už strategii promýšlejí, ale nemá cenu něco dělat, když Harry nechce mluvit. Nevíme, jak to tam vypadá. Půjdeme naslepo." Proč jim to Harry nechce říct? O co mu jde? 

   „Proč vám to neřekne?" Posadila jsem se k nim. Peter se k nám otočil. 

   „Mám pocit, že je chrání, ale nechápu, proč." Peter zněl rozespale, ale rozhodně věděl, o čem mluví.