Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 3.

    Pokud si neumíte představit takový večírek na Manhattanu, pomůžu vám. Hlasitá hudba, jsou to ta nejvíce rozsvěcená okna, z balkónu pokřikují puberťáci se sklenkami. Na každém tácu najdete šampaňské a nejčastěji se tu lidé opíjí a potom dělají věci, které se záhadně druhý den objeví na facebooku. Zábava bez zábran s vedlejšími účinky do dalšího dne. Už ve výtahu jsem slyšela dunění té dubstep hudby, ze které člověka akorát třeštila hlava. Ozvalo se cinknutí, dveře se otevřely a já vešla do víru dění. Do hluku, bohatých děcek a naprosto něčeho, co mi nic neříkalo. Jak jsem se sem dostala?

    Sešla jsem po schodech k parketu a pohybovala se kolem něj. Člověk se tu mohl sotva hnout. Lidé se ale očividně dost bavili. Možná to bylo tím alkoholem, nebo tou trávou, co byla cítit celým bytem. Nikde jsem neviděla nikoho, koho bych znala. Možná jen od vidění ve škole. Vyhnula jsem se jedné dvojici, která divoce tančila po parketu.

„Něco k pití, slečno?" Před nosem se mi objevil tác se šampaňským. Podívala jsem se na vlastníka hlasu a zakroutila hlavou.

„Ne díky." Šla jsem dál.

    Nakonec se mi zalíbilo na balkóně. Bylo to tak deset pater vysoko. Minimálně. Bohužel jsem tam nebyla sama. Bylo tu plno lidí, proto se našlo i pár těch, kteří se bavili na balkóně. Opřela jsem se o zábradlí a koukala dolů na projíždějící auta.

„Krásná slečna a sama na takové párty?" Ohlédla jsem se. Vedle mě zastavil Alex. Měl na sobě modrou košili, která mu vážně slušela. Podal mi sklenku se šampaňským. Přišlo mi hloupé, si ji nevzít.

„Díky." Vzala jsem si ji tedy.

„Divím se, že jsem tě našel." Naznačil mi skleničkou, abychom si přiťukli.

    Sklo zacinkalo. Pak jsem se trochu napila. Bylo překvapivě dobré. Trocho více hořké, ale dobré.

„Tys mě hledal?" Položila jsem sklenku na parapet a podívala se na něj. Usmíval se jako nějaké cukrlátko.

„Neměl jsem?" Pokrčila jsem rameny.

„Nevím, proč jsi mě hledal." Což byla blbá odpověď.

„Myslím, že víš, ale nechme to být. Jak si to užíváš?" Vzhlédl k nebi a vyklopil tak do sebe zbytek sklenky.

„Popravdě skoro vůbec. Nemám tohle ráda. Je tu moc lidí." Oba jsme se dívali do vnitřní části střešního bytu, kde se všichni neskutečně bavili.

„Je to šílený. Tolik lidí pohromadě. A pod parou. Člověk vidí jejich druhou stránku. Což mě přivádí k tomu, jak asi vypadáš ty, když jsi opilá." Otočil se zpět ke mně.

    „Jelikož jsem se snad v životě ještě neopila...Tak asi nic moc." Kroutil hlavou, a když šel kolem číšník, vzal si od něj další sklenku.

„To je chyba. Nikdy nevíš, čeho jsi schopná, dokud v sobě nemáš alkohol." To měl bohužel pravdu. A měl v sobě další sklenku. Další si už ale nevzal. Opřel se o zábradlí stejně jako já.

„Balkóny jsou na tomhle všem asi to nejlepší." Pronesl pak.

„Protože můžeš někoho shodit dolů a nikdo nezjistí, žes to byl ty, protože byli všichni opilí?" Vzhlédla jsem k němu. Usmíval se před sebe. Podívala jsem se za něj. Nikdo na balkóně nebyl. Jakože vůbec. Předtím jsem tady viděla minimálně čtyři další dvojice. „Kam všichni šli?"

    Nepodíval se za sebe. „Asi je to tady už nebavilo." Možná jsem byla šílená, ale tohle se mi moc nelíbilo. Ale asi jsem už vážně jen bláznila. Jenže i dveře na balkón byly zavřené. Uvnitř se všichni pokojně bavili. Tep se mi zrychlil.