Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 20.

    Vyrazili jsme. Šli jsme stejnou cestou, jako předtím. Byla jsem první skupina. Společně se mnou šli Robert a Hannah. Drželi se spolu za mnou. Zanedlouho jsme se dostali do míst, kde mě napadly ty stíny. 

   „Můžu si dojít pro nůž?" Když mi to Chris povolil, vyšla jsem z naší řady. Chris se držel za mnou. Připadala jsem si nechráněná, když jsem se nedržela u zdi. O kus dál jsem našla na zemi nůž, který jsem tam nechala, když jsem zneškodnila stíny. Divila jsem se, že se nezničil taky. Chris mě hned popohnal zpátky do řady. Trochu jsem si připadala jako vězeň, ale na druhou stranu nic lepšího pro nás udělat nemohli. Mohli nás jen chránit.

   „Za chvíli se dostaneme k sestupu. Vypadá to jako vstup do naší skrýše, proto dávejte pozor, kam šlapete." Chris mě chytil za ruku, když to říkal. Možná si chtěl pojistit, že tam nezahučím jako první. Ani jsem se mu nedivila. První šel Dean. Všichni jsme proto zastavili, když zastavil on. 

   „Co se děje?" Zeptal se ho Chris. Naznačil, abychom byli potichu. Společně s Mattem pokračovali dál. Chris se vydal za nimi. Zbytek nás tu čekal. Stiskla jsem v ruce nůž a ohlédla se na Hannah s Robertem. Oba dva vytahovali zbraně. Stejně jako zbytek skupiny. Čekali jsme v tichu. Měla jsem nutkání, jít za nimi, ale nechtěla jsem Chrisovi přidělávat další problémy. 

   „Oživovač."

   „Žádný oživovač!" Slyšela jsem křičet Deana. Dál jsme zaslechli řev stínu. Syčeli. Muselo jich být víc. Čekali jsme. Matt se pak vracel. 

   „Jdeme." Vydali jsme se za ním. Srdce jsem měla až v krku. Za rohem jsme zastavili. Dean s Chrisem kontrolovali náměstí. Pomalu jsem šla za Mattem. Chris s Deanem se zády k nám vraceli. 

   „Jestli tohle zvládneme, tak si dám roční pauzu." Syčel Dean. 

   „Minimálně." Dodal mu Chris. 

   „Běžte!" Zařval najednou Todd zezadu. Samozřejmě jsme se všichni museli nejdřív podívat, co se děje, což nás okrádalo o čas. Až potom jsme všichni nahodili běh. 

   „Rovně a na dalším náměstí první chodba vlevo!" Křikl ke mně Matt. Jasně. Tak jo.

   Je skoro komické, jak rodiče svým dětem říkají, že nemají běhat s nůžkami nebo nožem. Promiňte rodičové, dneska to musím porušit. Abych vás ochránila. Běžela jsem další chodbou, která byla na rozdíl od ostatních o něco užší, takže vedle sebe mohli jít maximálně dva lidé. A to vážně maximálně. Nějací vychrtlí. 

   „Nezpomalujte!" Křičela jsem. Málem jsem to zase napálila do zdi, jako při první cestě do doupěte, ale nebyla tu taková tma, zatáčky jsem si všimla. 

   „Zatáčka! Další!" A byla jsem venku. První doleva. Zběžně jsem se rozhlédla kolem sebe a běžela do chodby po levé ruce. 

   „Utíkejte dál, zvládneme to!" Zakřičel nějaký ochránce zezadu. Z vedlejší chodby přicházely další stíny. Přesvědčila jsem se, jestli Robert s Hannah za mnou pořád jsou. Byli.

   „Kam teď?" Na dalším náměstí jsme museli zastavit. Dál jsem cestu nevěděla. 

   „Sakra!" Nakopla jsem kámen před sebou. Ukázalo se, že to byl jen chomáč hlíny. Pár ochránců ještě bylo s námi. 

   „Jestli se nepletu, musíme do protější chodby, tam je most, ten přejdeme a potom zatočíme hned do chodby vlevo. Tak by měl být vstup." Všichni jsme se podívali na jednoho ochránce. 

   „Dobře, takže naproti, most, vlevo." Přikývl. 

   „Ale dělejte, támhle jsou další." Teď už s námi šli tři ochránci. Bylo nás šest. Bezva, jestli na nás někde vybafnou další, jsme pěkně v háji. Ale běžela jsem do protější chodby, zatímco další ochránci bránili stínům, aby nás dostali.