Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?

Kapitola 16.

    „Chrisi, můžu s tebou mluvit?" Jace a zbytek pokračovali dál k Hlídačům. 

   „O co jde?" Otočil se ke mně čelem, tedy zády cestě ke Hlídačům. 

   „Proč jsi odešel?" Zarazil si ruce do kapes. 

   „Odkud myslíš?" Podívala jsem se za něj. Zašli za roh. 

   „Z toho pokoje. Stalo se něco?" Myslím, že mu došlo, na co jsem narážela. 

   „Nic se nestalo. Šel jsem pro zbytek. Čas běží jako splašený a není ho moc." To byla pravda, ale stejně jsem mu nevěřila. 

   „Chrisi, znám tě už nějaký ten pátek a poznám, když se něco děje." Čekala jsem, kdy ucukne pohledem, ale držel se statečně. 

   „Pamatuješ, když jsem se sem dostal? Z doupěte?"

Kývla jsem, že ano. 

   „Harry ti řekl, že mi nemůžeš pomoct." Už jsem začínala vědět, na co naráží. 

   „Já vím, protože jsi byl moc dlouho v doupěti a nepůsobí to na tebe." Promnul si oči. 

   „Ne. Jde o to...zabila bys mě." Zabila bych ho. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. 

   „Zabila?" Hlesla jsem. 

   „Jo. Odešel jsem kvůli tobě. Nemohl jsem být poblíž, když někoho léčíš. Proto jsem odešel, když jsi léčila Matta. Nebyl jsem u Hlídačů." Dobře. První jsem pohledem uhnula já. Můžu ho zabít. Kdykoli. 

   „Nechtěl jsem ti to říkat. Bál jsem se, že by sis ode mě začala držet odstup." Myslí? Když vím, že ho můžu zabít? „Oživovač se musí dostat k polovičnímu černému havranovi. Při jeho záchraně ho zabít. Tak zní plán." Vzhlédla jsem k němu. 

   „Crystal,..."

   Zapadalo to do sebe. On musel být ten poloviční černý havran. Jinak to nedávalo smysl. Byl přece synem černých havranů. Něco v něm zůstat muselo. Udělala jsem krok zpátky. 

   „Ty...ty jsi černý havran." Sám o tom nevěděl. 

   „Nejsem, Crystal, co to povídáš? Nevím, co se se mnou děje." Harry to celou dobu věděl. 

   „Ty jsi z části černý havran. Jsi jejich syn, vzpomínáš? Nikdy jsme neměli šanci to zjistit. Nikdy jsem ti totiž nepomohla. Nesnažila jsem se ti pomoct. Nemohli jsme vědět, že jsi..."

Vzal mě za ramena. 

   „Já nejsem..." Nenechala jsem ho domluvit. 

   „Ale jsi. Přiznej si to. Všechno to sedí." Šeptala jsem. Vymanila jsem se z jeho sevření. 

   „Nesahej na mě." Udělala jsem další krok vzad. 

   „Nechci ti ublížit."

   Utekla jsem. Pryč od něj. Od všeho a všech. Celou tu dobu jsem ho mohla zabít, aniž bych o tom měla nejmenší tušení. Mohla jsem ho zabít! Kdykoli jsme byli spolu a on si nenašel ani sebemenší chvíli, aby mi to řekl! Přišla jsem si zrazená, ale zároveň jako nějaký netvor. Kdykoli jsem mu mohla ublížit. Mou vinou mohl umřít. Stačil kousek mých schopností a bylo by po něm. „Jestli ho jednou někdo zabije, tak to bude ona." Tahle slova mi zněla v hlavě, když jsem procházela kolem kašny. Měla jsem chuť do něčeho uhodit, nebo dělat cokoli, co by ze mě dostalo ten vztek. Ten pocit smutku a bezmoci. 

   „Ahoj, Crystal Collinsová."

   Za sebou jsem slyšela Matta. Stál tam. Musel zrovna dorazit. Byl u kašny a zandával si minci do zadní kapsy kalhot.