Kapitola 6.

276 23 2
                                    

    „Chrisi?" Promluvila jsem. Nikde jsem ho neviděla. Připadalo mi, že je moc daleko. 

   „Tady jsem." Otočila jsem se za hlasem. Stál tam a usmíval se na mě. Natáhl ruce a rozevřel je tak, že jsem do nich přesně pasovala pro objetí. Úlevně jsem vydechla a popoběhla k němu. Objala jsem ho pevně. Políbil mě na temeno hlavy. 

   „Kde jsi byl tak dlouho?" Zamumlala jsem mu do čistě bílé košile. 

   „Byl jsem celou dobu tady." Byla jsem zmatená. 

   „Kde?" Odtáhl se ode mě a položil mi ruku na hrudník. Na srdce. 

   „Tady." Vzhlédla jsem k němu a usmála se. 

   „Vždycky jsem tam byl a budu, ať se stane cokoli."


   "Už budu muset jít. Brzy se uvidíme." Spustil ruku podél těla a i druhou rukou se mě pustil. 

   „Ještě chvíli." Žadonila jsem. Pohladil mě něžně po tváři. 

   „Už brzy. Budeme spolu, dobře?" Horlivě jsem přitakala. Udělal pár kroků ode mě, než zmizel. Opravdu jen tak zmizel. Ve velké nicotě jsem zůstala sama. Mohla jsem jen doufat, že jeho slova byla pravdivá a já ho brzy znovu uvidím.


   Zamrkala jsem. Kolem mě bylo šero. Stočila jsem hlavu ke straně. Oči jsem otevřela dokořán. 

   „Jak ti je?" Rozeznala jsem Mattův hlas. Otočila jsem hlavu k němu. Seděl na druhé straně postele. Vypadal starší. Ale určitě jsem nespala tak dlouho, ne? 

   „Co se stalo?" Pokrčil rameny. 

   „Složila ses." Řekl prostě. Přetočila jsem se na bok. 

   „Reagoval by tak každý." Takže to byla pravda. Chris opravdu žil? Nezdálo se mi to? 

   „Nevěřím tomu, ale Harry by mi nelhal." I když mi tohle zrovna zatajil. 

   „Hlídači si myslí, že bys neměla jít." Rychle jsem se zvedla. 

   „Cože? Ne! Já půjdu! Chci jít!" Musím ho vidět! 

   „Uklidni se. Řekl jsem jim, že tě k opaku nedonutí. Pustí tě, i když to nechtějí. Jen si myslí, že to nezvládneš. Možná ho potkáme v boji, nebo to už nebude ten Chris, kterého jsi znala..."

   "Já vím...tedy nad tím druhým jsem nepřemýšlela, ale musím ho vidět. I kdyby naposledy. Chci vědět, že to nebyla lež, chápeš?" Přikývl. Věděla jsem, že je z toho taky zmatený. Mohl mít volnou cestu ke mně. Teď už ji nikdy mít nebude a stejně tu se mnou sedí. 

   „Vyrážíme za tři hodiny. Jdeš ty, já, Peter a Dean s Joshem." Joshe jsem neznala. 

   „Kdo je Josh?" Ohlédl se ke dveřím. 

   „Nějaký Deanův kamarád. Dobře bojuje a navíc nemůžeme dopustit, abys umřela. Poslali by víc ochránců, ale bylo by to moc nápadné a oslabili bychom Bílý dům." To nepochybně. 

   „Zvládneme to." Usmál se na mě. Já na něj taky. A uvidím Chrise.


   „Musíme se dostat do kostela svatého Martina. Odtamtud vede chodba, kterou se tam dostaneme. Nemůžu vás vzít normální cestou. Poznali by to. Kdybychom šli dva, tak klidně, ale takhle je to moc riskantní." Harry pochodoval napříč chodbou, kde jsme prozatím stáli. Museli jsme ještě počkat, než přijde Matt se zbytkem informací. Josh byl pro vaši informaci vysoký muž. Bylo mu asi kolem dvaceti. Měl vlasy ostříhané na ježka a pod nosem mu rašil čerstvý černý knírek. Měl hodně malé oči. Takové nenápadné. Za to ozbrojený byl hodně. 

Podivný příběh Crystal Collinsové - A co bylo dál?Kde žijí příběhy. Začni objevovat