Je zajímavé, jak jeden člověk dokáže změnit všechno.
Takemichi Hanagaki se domů vrací pokaždé s mnoha zraněními. Jeho sestra se o něj pokaždé postará, ale nikdy se jí nepovedlo zjistit, kde je bere.
Pak se ho jednoho dne rozhodla sledovat. Pravdu s...
Vešel jsem do dveří opuštěného krámku. Všude byl jako obvykle prach, na zemi pár rozbitých sklenic a cigaret. Prasata. Pomyslel jsem si a dveře za sebou zavřel.
Moc lidí tam tentokrát nebylo. Jen velitelé našich divizí. Všichni na sobě měli naše uniformy, jen já ne. Zavolali mě náhodně a mně se nechtělo převlékat.
Atmosféra byla zase zajímavá. Ne v tom dobrém. Šéf měl nejspíš zase špatnou náladu. A já, jako jeho pravá ruka, bych mu měl dělat podporu. Jenže to se lehce řekne, když mám nejspíš ještě horší náladu než on.
Prošel jsem mezi regály a u kasy uviděl kapitána třetí divize s cigaretou v puse. "Můžeš tu přestat hulit? Mohl sis aspoň zapálit venku."
On se jen zamračil a postavil se. Udělal ke mně pár kroků a cigaretu si z pusy vyndal. "Nechápu jak si tě šéf mohl vybrat jako pravou ruku. Takovou sračku."
Já jen protočil očima. "Co zas meleš?" Zeptal jsem se ho a on se zasmál. Potáhl z cigarety a kouř foukl přímo do mého obličeje. Moc dobře věděl, jak mi to vadí. "Copak? Budeš plakat? Řekneš o tom šéfovi?"
Já se na něj zamračil. On se zasmál s přitáhl tak na nás pozornost všech ostatních. Pak mě cigaretou popálil na obličeji. A ne málo. Zasyčel jsem od bolesti a jeho cigaretu mu z rukou vyrval. Hodil jsem ji na zem a pošlapal. "Ty malá šlapko." Zasyčel jsem na něj. "Copak uděláš? Půjdeš brečet za šéfem?" Pořád si mi vysmíval a já cítil, jak se mi vaří krev. Al snažil jsem se zůstat v klidu.
"Šéfe! Šéfe! Kentaro mě popálil cigárem!" Začal napodobovat pláč a můj hlas. To bylo moje poslední kapka.
Chytil jsem jej za límec uniformy a hodil ho o zem. Kopl jsem ho do břicha. On zasyčel v bolestech a já si na něj obkročmo sedl. Několikrát jsem ho praštil přímo do obličeje. Z nosu se mu začala valit krev.
"Copak Kentaro? Budeš plakat? Řekneš o tom šéfovi?" Začal jsem ho přede všemi zesměšňovat, jako on zesměšnil mě. "Drž hubu." Ozval se a snažil se nás přetočit. Nedovolil jsem mu to a praštil ho ještě párkrát.
Pak jsem však uslyšel kroky blížící se k nám. Zvedl jsem hlavu, a jak jsem předpokládal, stál nám náš šéf. Jeho uniforma se trochu od těch našich lišila a jeho dlouhé zrzavé vlasy měl v culíku. Jako vždy. "Co děláš? Vnitřní konflikty jsou zakázány." Zeptal se a já se pousmál.
"Ale no tak šéfe... Trocha násilí nikdy nikoho nezabila." Zavtipkoval jsem, ale mu to očividně moc vtipné nepřišlo. Naznačil mi, abych přišel k němu a já tak udělal. Nic jiného mi nezbývá.
"Kde máš uniformu?"
"Nestihl jsem se převléct."
On si povzdechl a zakroutil hlavou. "Mohl bych tě teď vyhodit. Co myslíš?" Zeptal se a já se narovnal. "Neuděláš to. Jsem pro tebe moc důležitej. Přece jeny já jsem ten, kdo shání informace o dalších. Beze mě byste nevěděli nic o nikom."
On se usmál. "Máš pravdu. Tak sypej. Co ti spratci?"
"Toman? Jejich velitel nevypadá až tak neporazitelný, jak se o něm říká. Je to prcek. Ale jeho pravá ruka budí respekt."
"To je mi jedno."
"Tak co chceš vědět?"
"Kolik mají členů? Kde a kde mají setkání?" Zeptal se. "Zjistím to do týdne."
"Ne."
"Huh?"
"Máš na to čtyřicet osm hodin." Oznámil mi a já se na něj zamračil. Někdy toho chtěl moc. Ale nemohl jsem mu říct ne. "Dobrá."
"Hodnej... Takže." Řekl a pak začal mluvit znova. "Do konce července Namikawa-kai zničí Toman. Proto chci všechny potřebné informace o nich a o jejich veliteli." Nad tím jsem jen kývl.
"A ještě... Pokud něco posereš, končíš."
"Beru."
______________________________________
OMG KAPITOLA
Hej ngl ono jak to má málo hlasů, tak já nevím jestli se fanfikce líbí nebo ne💀 Tak nevím jestli mám v psaní pokračovat nebo ne :(
Kdyžtak mi řekněte ať vím yk
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
