Double trouble// Tokyo revengers x reader

{ KAPITOLA 27 }

Y/n

14. Září 2005

15:47

Sedět teď se Satoshim na stejné lavičce, jako Satoshi, bylo zvláštní, ale svým způsobem i uklidňující. "Tenkrát ses mi líbila." Řekl z ničeho nic. "Fakt? Ty mně taky." Řekla jsem upřímně. Před tím, než jsem na začátku července potkala Mikeyho, se mi Satoshi líbil. Mé city k Mikeymu byly teď ale mnohem silnější než to, co jsem kdy cítila k Satoshimu.

"Tak to je pech." Zasmál se a zakroutil hlavou. Já se pousmál. "Hele Y/n, proč ses vlastně připojila k Tomanu?" Zeptal se najednou a podíval se přímo na mě. "Připojil se bratr. Tak jsem se připojila taky. Chtěla jsem se ujistit, že se mu nic nestane." Odpověděla jsem mu, vypadal poněkud překvapeně. "To je dost blbej důvod. Hlavně, aby si něco nestalo tobě."

"Neboj, dávam si na sebe pozor. Nestane se mi nic." Tohle a nebo také 'budu v pohodě' říkám poslední dobou až moc často. "No, bavíš se s celkem nebezpečnými lidmi, takže bych se nedivil, kdyby jsi skončila s kudlou v zádech, doslova." Jakmile to řekl jsem zvedla obočí. "Kluci v Tomanu jsou milí. Neubližují holkám, takže se nemusím ničeho bát." Odpověděla jsem mu.

"Nemluvím o lidech v Tomanu, Y/n." Hned mi bylo jasné, o Kom mluví.

"Aha. Takže si jako myslíš, že by mi Kazutora zabodl kudlu do zad, jo?"

"Moc dobře víš, co udělal. V pasťáku už není jen proto, že v té době mu bylo dvanáct, jinak by si ještě poseděl. Je nemocnej, je to cvok. Jak jinak by sis vysvětlila to, že malé děcko někoho zabije?" Začal mluvit. "Nedivil bych se, kdyby mu hráblo a něco udělal i tobě." Lhala bych, kdybych řekla, že mi nevadilo, jak o něm mluvil.

"Neboj. Budu v pohodě."

"Hanemiya je z Valhally, ty jsi holka z Tomanu. Valhalla nenávidí Toman. Divím se, že se s tebou baví. Počkej. On neví, že jsi v Tomanu?"

"Ne. A ani to vědět nebude. O to se postarám."

"Takže z něj jen taháš informace, abys je pak řekla Mikeymu?"

"Možná. Ale tobě do toho nic není."

"No, byl bych nerad kdyby se mojí kamarádce něco stalo." Kamarádce? Od toho, co se Toman a Namikawa-kai porvali se mnou nemluvil. Ani se za to neomluvil. "Kamarádka?" Zvedla jsem obočí. "Jsme pořád kamarádi, ne?" Zeptal se a já se pousmála. "Hádám že jo." Bylo by zbytečný se s ním o něčem hádat a vysvětlovat mu něco, stejně by se urazil. Prostě jsem to nechala plavat.

Ještě pár dalších minut povídali, pak jsme ale oba šli domů. Dnes jsem neměla úkoly, zítra žádné testy, takže volný den. Viděla jsem to tak, že si zahraju na bubny, možná někam zajdu s Emiko. Osoba, která mě ale v půlce cesty chytila za rameno měla ale jiné plány. "Y/n." Ozval se povědomý hlas a já se otočila, přímo za mnou stál Kazutora, úsměv na jeho obličeji se podobal úsměvu malého dítěte. Po jeho boku stál ještě někdo, měl černé dlouhé vlasy v culíku, brýle a školní uniformu. Kurva, proklínala jsem se, když mi došlo, kdo to je. Baji. Zpanikařila jsem, ale snažila se na sobě nedat nic znát. "Ahoj." Pozdravila jsem Kazutoru s úsměvem, Bajimu jsem nevěnovala pozornost vůbec.