Double trouble// Tokyo revengers x reader

{ KAPITOLA 20 }

Y/n

20. Srpna 2005

16:34

Už jsem stála před poutí a čekala, než Mikey dorazí. Byla jsem trochu nervózní, ale zároveň jsem se nemohla dočkat.

Mikeymu trvalo ještě pár minut mež dorodazil. Zamával na mě a pozdravil. "Ahoj Y/n!" Pronesl s úsměvem a došel přímo ke mně. "Ahoj Mikey." Úsměv jsem mu opětovala.

Na nic jsme nečekali a vešli dovnitř. "Kam chceš jít první?" Zeptal se Mikey. "Máš narozeniny. Tak by sis měl vybrat ty." Řekla jsem. Byla jsem trochu nervózní z toho, co vybere. Přece jen, je to Mikey. Rozhlédl se kolem a pak ukázal na jednu atrakci. "Tam." Řekl s úšklebkem.

Skvělý.

"Tak dobrá." Řekla jsem. Kdyby neměl narozeniny, tak tam nejdu ani za zlaté prase. Došli jsme tam a Mikey vytáhl peněženku. "Ne. Počkej. Máš narozeniny. Já to zaplatím." Řekla jsem a vytáhla svoji peněženku. On jen zvedl obočí a nevěřícně se na mě podíval.

"Napůl." Řekl Mikey a já protočila očima. "Když myslíš. Klidně bych ti to zaplatila." Řekla jsem mu a on zakroutil hlavou. "V pohodě." Řekl s úsměvem. Pak jsme se dostali na atrakci. Sedli jsme si vedle sebe.

Překvapilo mě, že tam seděli i menší děti, které se báli míň, než já. Snažila jsem se uklidnit, ale moc to nešlo. Hlavně když se to spustilo. To jsem hned popadla Mikeyho ruku.

Mikey se celou dobu smál. "No tak! Usměj se trochu, Y/n!" Zasmál se. Byla jsem příliš vystrašená na to, abych něco řekla. Naposled, co na tenhle ďáblův stroj jdu.

Nějak jsem přežila zbytek jízdy. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem konečně slezla. Mikey byl pořád vysmátý. "Tak co?" Zeptal se. "Děsivý. Co ty?"

"Bylo to fajn. Až na to, že jsi mi málem zlámala ruku." Řekl.

"Promiň." Omluvila jsem se mu. "Ne. Pohoda. Kam chceš teď?"

"To ty máš narozeniny. Tak se rozhodni ty."

A tak Mikey rozhodl. Šli jsme ještě na tři další atrakce. Pak jsme se šli kouknout na stánky.

"Ještě jsi mi nevystřelila tu růži, Y/n." Řekl Mikey s úšklebkem. "Kde to je?"

"Ty mi fakt chceš vystřelit růži?"

"Máš narozeniny. Tak to budeš mít jako dárek ode mě."

"Mě by stačilo, že jsi se mnou šla na pouť. Ale když myslíš." Rozhlédl se kolem. "Tam." Řekl a rozešel se směrem k tomu stánku. Já ho následovala.

Moc lidí tam nebylo. Takže jsem přišla na řadu celkem rychle. Chlap, kterému ten stánek patřil, mi dal do ruky pušku a řekl mi, jak střílet. Mikey si stoupl vedle mě a opřel se.

"Kterou?"

"Kteroukoliv."

Zamířila jsem na jednu rudou růži a vystřelila. K mému překvapení jsem trefila. Majitel stánku mi podal tu růži a já mu vrátila pušku. S Mikey jsme popošli o kousek dál a já mu růži podala.

"Střílíš dobře."

"Spíš to byla jen náhoda." Řekla jsem a nervózně se pousmála. Mé tváře museli nabrat růžový odstín.

Ještě jsme obešli pár stánku a pak jsme zamířili ven. Chvíli jsme kráčeli společně, ale pak jsme se ocitli na jedné ulici, kde jsme každý už museli jít jiným směrem.

"Dík za dnešek. Bylo to fajn."

"Jo. Klidně někdy můžeme zajít znovu."

Řekla jsem a usmála se. On mi úsměv opětoval. Už jsem se s ním chtěla rozloučit, jenže on mi v tom zabránil.

Vzal mé tváře do svých rukou a trochu se sklonil. Úplně jsem zapomněla, jak dýchat, když přitiskl své rty na ty mé. Cítila jsem, jak mé tváře zrudly. Rychle jsem se vzpamatovala a polibek mu opětovala.

Po pár vteřinách se zase odtáhl a usmál se.

"Ještě jednou děkuju." Řekl a já kývla. Rozloučili jsme se a každý šli svým směrem. Celou dobu jsem se musela šklebit jako malé dítě.

Kráčela jsem po ulici, když v tom jsem si všimla, že několik metrů předemnou stáli dva kluci. Neviděla jsem jim do obličeje. I když jsem z nich měla divný pocit, kráčela jsem dál.

Byla jsem nějakých deset metrů od nich, když mi došlo, že je to Baji a ještě nějaký druhý kluk. Ten měl černé vlasy s bílými proužky, jako by šedivěl, což bylo divné, nemohlo mu být víc, než mně. Měl tetování na krku. Vůbec jsem nevěděla, kdo to je.

Ten mi ale nedělal moc starosti. Větší nervy jsem měla z Bajiho. Teď už bylo ale pozdě se otočit a jít jiným směrem.

Trochu jsem přidala do kroku, abych kolem nich prošla co nejrychleji. Nic jsem neříkala. Ani jsem se na ně radši nekoukala.

Prošla jsem kolem nich a pokračovala ve své cestě domů. Ale cítila jsem pohled na svých zádech. Koukala jsem se za sebe a viděla, jak na mě ten Bajiho kamarád zírá. Přejel mi mráz po zádech. Mákla jsem si, abych se dostala pryč co nejrychleji.

______________________________________

Stihla jsem to ještě dnes🫶

Chtěla bych říct, že tahle kapitola je takový konec první části téhle fanfikce. Další kapitola bude už soustředěna na trochu jiné věci :3

A ještě: všem je jasné, že se tady prostě už objevil Kazutora. Proč mu takhle dělají vlasy v průběhu příběhu bude vysvětlený (je to inspirované tím Baji spin-off)

Pokud se vám kapitola líbila, nezapomeňte hlasovat <33