Není to tak, jak to vypadá | ln⁴

two

"Dobrý ráno, připravená?" zeptal se Roman, když jsem došla do tiskáče.

"Jo, už se nemůžu dočkat," řekla jsem.

"V hospitality McLarenu mají skvělý lívance a kávu, jdem se projít?" navrhl.

"Já už snídala, ale dobrou kávu bych si dala," odpověděla jsem.

"Tak jdem ven, než se nám to rozběhne," usmál se.

Prošli jsme půlku paddocku a potkali jsme mnoho unavených tváří. Inženýři už jsou totiž od osmi v garážích a jezdci pomalu přicházeli. Jedním z příchozích byl i Lando.

"Ahoj všichni, tady Lando, dnes máme čtvrtek, mediální den," začal mluvit do kamery před sebou. Jakmile si nás s Romanem všiml, tak se zeširoka usmál a mávnul. Pozdrav jsme mu na dálku opětovali. "Promiň, jsem se ztratil. Vezmeme to ještě jednou," naznal a soustředil se opět na kameru.

"Tak to bylo divný," řekla jsem.

"Očividně si pamatuje," pousmál se Roman.

"Neřeš to a pojďme na to kafe," zamumlala jsem a zamířila jsem si to k prvnímu stánku, který jsme potkali.

Pak jsme se vrhli do práce, sepsali jsme pár článků na web a pak jsme zamířili na tiskovky do velkého tiskového centra.

"Se vidíme nějak často," řekl mně už známý hlas, i tak jsem se ale lekla.

"Jsem myslela, že jsme si o tom strašení už něco řekli," zamumlala jsem s úsměvem.

"Promiň, nedělám to schválně," odpověděl Lando.

"Však já vím," řekla jsem.

Lando dál už jen mlčky stál vedle a já si dělala do notebooku poznámky. Stejně jsem ale cítila jeho pohled.

Polovina jezdců se zvedla a odešla pryč a zbytek šel obsadit sedačku na pódiu nyní, mezi nimi i Lando.

Užívala jsem si, že můžu být v paddocku a vidět zákulisí formule 1, byl to splněný sen. S úsměvem jsem hleděla na celou situaci před sebou, ani jsem si neuvědomila, že hledím na jednoho kluka, který mi úsměv opětoval.

"Pardon, eh, můžete zopakovat otázku?" vyrušil mě z přemýšlení Landův hlas.

Už zase.