Není to tak, jak to vypadá | ln⁴

thirty four

"Ahoj, můžeme jet?" zeptal se Lando, když mě vyzvedával odpoledne doma.

"Jo, už jdu," řekla jsem a oblékla jsem si bundu.

"Tam, promiň," promluvil po chvilce ticha.

"Neomlouvej se, já jenom potřebuju pár dní od našeho vztahu nevztahu pauzu," odpověděla jsem.

"Já vím, mrzí mě to," povzdechl si, "ale mediální chůvu mi musíš dělat pořád," řekl po chvilce.

"Z toho se nevyvleču," pokrčila jsem rameny.

"Jaký máme plány v Itálii?" zeptal se.

"Ve středu večer odlétáme, ve čtvrtek ráno natáčíte reklamu pro Hilton, po obědě máte média v paddocku a večer máme večeři s klukama z Ferrari a společnými sponzory," odpověděla jsem.

"To je vyčerpávající," řekl.

"A zítra máš ještě zkoušku obleku, na tu večeři," vzpomněla jsem si.

"To budou ty týmový?" zeptal se.

"Jo, přesně tak," odpověděla jsem.

"Díky, Tam," řekl s úsměvem.

"Kdybys používal kalendář v telefonu, tak to tam všechno máš," zamumlala jsem.

"Jo, já vím," špitl.

Dojeli jsme do studia, kde Landa našňořili do pěkného oblečení a pózoval s batohy a kufry.

Strávili jsme ve studiu celkem tři hodiny.

Hned po skončení mě Lando hodil zpět domů.

"Nechceš zajít na večeři? Po tom dnešku si ji zasloužíme," začal Lando.

"Já jsem domluvená s Anne," zalhala jsem.

"Ah, jasně, tak se uvidíme zítra," zamumlal.

"Jo, dobrou," pousmála jsem se a šla jsem rovnou do svého bytu.

Dala jsem si pořádnou sprchu a hned po večeři a zabalení kufru jsem běžela spát.

Další dny byly náročné, s Landem jsme trávili hodně času, ale bylo mezi námi cítit to napětí.

Sobotní kvalifikace se mu nepovedla, skončil devátý a byl šíleně naštvaný.

Společně jsme oběhli média v tiskovém centru, následovaly další rozhovory přímo v paddocku a Lando pak běžel ještě za svým trenérem a inženýrem.

Já jsem si došla ven pro kávu, kde jsem se srazila s Charlesem.

"Ahoj, povolenej doping?" zeptal se.

"Jo, potřebuju k práci trochu energie," odpověděla jsem se.

"Taky by ses měla trochu usmát, tento víkend jsem snad ještě neviděl, že by ses usmívala," řekl.

"Všechno má svůj důvod, bohužel," nadechla jsem se.

"Nechci se do toho šťourat, ale kdyby sis potřebovala popovídat nebo cokoliv, tak jsem tady," usmál se.

"Děkuju moc, Charlesi," pousmála jsem se.

"To je to nejmenší," naznal.

"Mimochodem gratuluju k pole position, zasloužíš si ji," řekla jsem.

"Byla to mega náhoda, měl jsem štěstí, že Lando netrefil tu poslední zatáčku, jinak by mě předjel a taky Max udělal chybičku," pousmál se.

"O tom to je, využít chyby druhých ve svůj prospěch," přikývla jsem.

"No nic, letím ještě za inženýry, měj se, Tam," řekl.

"Měj se," odpověděla jsem a vrátila jsem se do kanceláře, kde jsem pracovala.

"Ještě tady strašíš?" došel kolem osmé večer Lando.

"Nápodobně," řekla jsem.

"Potřeboval jsem se trochu uklidnit," odpověděl.

"Jo, chápu," začala jsem, "zítra bude líp, máte slušný tempo," usmála jsem se.

"Snad jo," přikývl, "můžu ti nabídnout odvoz na hotel?" navrhl.

"Budu ráda, díky," řekla jsem a za půl hodiny jsme byli na hotelu.

Nervózně jsme postávali u dveří do jeho pokoje. Neměli jsme si co říct.

"Pořádně se na ten zítřek vyspi, dobrou noc," zamumlala jsem a věnovala jsem mu objetí na rozloučenou.

"Dobrou, Tam," pousmál se a zaplul k sobě do pokoje.

I když bych ho za tu holku v klubu nejradši nakopala, tak si nemůžu pomoct.

Pořád ho mám ráda a pořád mě k němu něco táhne.