Není to tak, jak to vypadá | ln⁴

eight

Po třech skvělých dnech jsme se vrátily zpět do reality.

Nasledující týden byl plný nervů, každou minutu jsem očekávala telefonát z Wokingu.

"Tam, můžu s tebou mluvit?" došel můj nadřízený.

"Jasný, sedni. O co jde?" pousmála jsem se a nechápavě jsem na něj koukala.

"Máš smlouvu do konce roku, takže je asi nejvyšší čas bavit se o jejím prodloužení," řekl.

"Jo, asi jo," přikývla jsem. Nemohla jsem mu říct současnou situaci, jinak by mě asi poslal k šípku.

"Zastavíš se u mě po obědě a probereme to?" zeptal se.

"Jasně, budu tam," řekla jsem a on odešel.

Ani ne za minutu mi zvonil telefon. Jako na zavolanou. Alespoň budu vědět na čem jsem.

"Prosím, tady Tamara Dubská," řekla jsem, jakmile jsem zvedla telefon.

"Ahoj, Tamaro, tady Zak Brown. Bylo to těžké rozhodování, všichni jste byli kvalitní kandidáti, ale nějak jsme rozhodnout museli," začal.

To neznělo příliš dobře. Klasické politické řeči.

"Vítej na palubě," řekl po chvilce ticha.

"Opravdu? Myslíte to vážně?" nechápala jsem.

"Ano, vítej v McLarenu," zopakoval.

"Páni, moc děkuju za důvěru, snad vás nezklamu," zakroutila jsem hlavou.

"Určitě ne, ještě bych s tebou potřeboval vyřešit pár formalit," řekl a sypal do mě věci ohledně víz, smluv, dokonce budu mít ve Wokingu svůj vlastní byt. Skvělé.

Po půlhodinovém telefonátu jsem si dala rychlý call se svým kamarádem právníkem, aby se mi podíval na smlouvu a já ji mohla s klidným svědomím podepsat. Rychle jsem ji vytiskla, podepsala a obratem poslala zpět do Anglie.

Zašla jsem na oběd a následně mě asi čekalo peklo u šéfa firmy.

"Ani jsme se nepobavili, jak sis užila formule," usmál se, když jsem došla do jeho kanceláře.

"Naprosto parádní to bylo, nemám slov," řekla jsem.

"Teď k té smlouvě Tam," zvážněl.

"Asi bych měla začít já, Lukáši," přerušila jsem ho.

"Poslouchám?" nechápal.

"Já jsem se rozhodla, že tady po Vánocích skončím. Dostala jsem možnost si splnit sen," řekla jsem.

"Páni, tak to mě překvapilo," vykulil oči, "chtěl jsem ti totiž nabídnout povýšení," zamumlal.

"Já se fakt omlouvám, všechno se to finálně upeklo asi před hodinou," odpověděla jsem.

"Nemůžu ti stát v cestě, ale budeš nám tu chybět," začal, "teď povídej, kdo bude ten šťastný zaměstnavatel," vyzvídal.

"Ještě to nechci zakřiknout, ale stěhuju se do Anglie," řekla jsem.

"Tak budu držet pěsti, ať vše vyjde," usmál se a pevně mě objal.

"Díky, díky za všechno," odpověděla jsem.