Není to tak, jak to vypadá | ln⁴

twenty four

"Vzhůru domů," usmál se Oscar, když jsme se potkali na letišti.

"Těšíš se?" zeptala jsem se.

"Moc, ale zároveň jsem trošku nervózní, snad to bude dobrý," odpověděl.

"Lando má zase zpoždění?" došla Anne.

"Netuším, naposledy jsem ho viděla před týdnem," pokrčila jsem rameny.

Po chvilce jsme ho zahlédli s dívkou v zádech.

"Ale notak, to musí letět s námi?" zamumlal naštvaně Oscar.

"Omlouváme se za zpoždění, byl trochu provoz," doběhl Lando.

"Řekni mi, že letí jinam," začal Oscar.

"Letí s námi," odpověděl Lando.

"Moc se na to netváříš," poznamenala Anne a Magui mezitím došla blíž k nám.

Pozdravily jsme se a o chvíli později už jsme byli v letadle.

Dlouhý let většina lidí prospala, mně to ale dělalo celkem problém.

Po hodině letu došel Lando se dvěma kelímky.

"Neměl bys spát?" zeptala jsem se.

"Za moment půjdu, jen jsem nechtěl zmeškat naši čajovou tradici," pousmál se.

"Bude tě hledat," odpověděla jsem.

"Já ji vůbec nezajímám, Tam," řekl, "chyběla jsi mi," špitl.

"Až budeme v Melbourne, musíme spolu pořešit plán, máte toho s Oscarem hodně," začala jsem, když kolem prošel Zak a divně koukal.

"V klidu," zasmál se, "zrovna Zak ví, jak to s Magui je," objasnil.

"Ale nemusí vědět, jak je to s námi," špitla jsem.

"To je pravda," přikývl.

"Utíkej se vyspat, pak se potkáme na hotelu," řekla jsem.

"Dobře, dobrou," usmál se a odběhl pryč.

Nakonec jsem zavřela oči a chvíli jsem se prospala. Cesta však byla nekonečná.

Do Melbourne jsme dorazili ve dvě odpoledne místního času.

Rozdělili jsme si hotelové pokoje a já si zaběhla do jídelny pro kávu, kde jsem se srazila s Magui.

"Taky si myslíš, že jsem falešná mrcha, co je Landovi jen na obtíž?" zeptala se a já na ni vykulila oči.

"Co? Proč?" nechápala jsem.

"Lily, Oscar i Anne mi dávají sežrat, že jsem tady," objasnila.

"Hele já jsem Landovo pr manažerka, takže vím jak to mezi váma je," řekla jsem.

"Alespoň někdo mě tady trochu chápe," odpověděla.

"Ze začátku jsem to teda nechápala, ale už si to trochu sedá," naznala jsem.

"Bylo by to klidnější, kdyby to nevědělo jen pár lidí, na druhou stranu, čím míň lidí to ví, tím menší šance, že to někdo vyzvoní," řekla.

"Jak dlouho máte vůbec hrát to divadlo?" zeptala jsem se.

"Do konce měsíce, naštěstí," odpověděla.

"Proč naštěstí?" pousmála jsem se.

"Je to komplikovaný, zkraje, když jsme se spolu občas vyspali, tak to bylo fajn, ale od listopadu mi přijde hrozně odtažitej," řekla, "nevím co mu je, pořád říká, že už se chce usadit, najít si normální vztah," zasmála se. "Přitom všechny, který měl, tak podváděl," zakroutila hlavou.

"To je docela drsný," odpověděla jsem.

"Kluci, klasika," pokrčila rameny.

"Ano?" zvedla jsem telefon.

"Ahoj, kde jsi, Tam? Že bysme probrali ty rozhovory," ozval se Lando.

"Jsem na kafi v jídelně, jak budu u sebe, tak se ozvu," řekla jsem.

"Tak já dojdu za tebou, hned jsem tam," odpověděl a zavěsil.

"No nic, já už asi půjdu, Tam, díky za pokec," usmála se a objala mě.

"Nemusíš chodit," odpověděla jsem.

"Nebudu vás rušit při práci," řekla a odešla.

"Akorát ses tu minul se svou slečnou," pousmála jsem se, když Lando došel.

"Omyl, já jsem teď přišel za svou slečnou," zazubil se a sedl si k mému stolu.

"Jen si dopiju kafe a půjdeme," řekla jsem.

"Nespěchej, já mám celý odpoledne," odpověděl.

"Neříkej, že nemáš nic lepšího na práci," usmála jsem se.

"Nemám, jen večer mám masáž," zapřemýšlel.

"To zní dobře," řekla jsem.