I. WYATT

440 43 10
                                    

Upřeně zírám na kráter Gassendi ležící v horní části Moře vláhy. To celé v jihozápadní části přivrácené strany Měsíce. Asi bych si dokázal najít tisíc lepších věcí, co dělat, ale dost mě to uklidňuje, přestože Gassendi sám o sobě uklidňující není. Co by taky mohlo být uklidňujícího na kráteru? Je to kráter, hluboká tmavá díra, ta snad ani nemůže jen tak vyvolat příjemné pocity.

Většina lidí by asi předpokládala, že v takovém rozpoložení budu spíš pozorovat Moře klidu nebo klidně Moře nepokojů a brát to jako vzdor. Ale kráter a Moře vláhy?

Jaký to má smysl?

Pravdou je, že Moře vláhy dost často ignoruju. Už ten název mi přijde smutně nezajímavý. Občas ho jen zkontroluju, přejedu po něm očima, ujistím se, že tam pořád je, a pak pokračuju k Moři dešťů nebo Duhovému zálivu (u kterého si zrovna nemůžu vzpomenout na latinský název, což mě trochu irituje a zároveň by mi na tom nemohlo záležet míň).

Dneska, když jsem se svalil na postel a pohlédl na Měsíc, jsem ale nechtěl pozorovat něco, co už moc dobře znám. Chtěl jsem něco nového a neokoukaného, protože jestli se má brzo všechno změnit, možná bych mohl i já něco změnit. Ale obecně... Asi nad tím zase moc přemýšlím.

Mohl jsem jen říct, že čumím na kráter a hotovo tečka.

Vlastně to ani není skutečný kráter, jen obrovská fotografie Měsíce, kterou mi sem nechala nalepit máma jako dárek k desátým narozeninám.

Tenkrát mi to přišlo super. Který desetiletý kluk by nechtěl přijít do pokoje a mít na zdech fotografie Měsíce ze všech úhlů? Tak třeba nad postelí mám záběry severního pólu Měsíce pořízené sondou Galileo. Teď o sedm let později si myslím, že to nebyl ani trochu dobrý dárek, ale na druhou stranu tak typický pro moji mámu. Jí nikdy příliš nevadilo, že se o astronomii nezajímám.

Ale aspoň vybrala Měsíc, ten mi tolik nevadí, protože ho můžu reálně vidět jen tak, že zvednu hlavu k obloze. O tomhle jsme se vždycky dohadovali – já měl rád Slunce a Měsíc a možná pár planet ze Sluneční soustavy, ale čím vzdálenější bylo těleso od Země, tím nepolapitelnější se stávalo pro moji představivost.

Jak by mě mohla zajímat mlhovina známá jako Pochodeň asi 1500 světelných let daleko, když Měsíc byl přímo nade mnou?

No a máma to měla přesně obráceně. Čím dál ve vesmíru se něco nacházelo, tím víc ji to fascinovalo. Milovala vesmír velkých dálek. Nikdy jsem se jí nestihl zeptat, jestli jí se svým Měsícem připadám nudný, ale nejspíš bych ani nemusel, protože vím, co by mi řekla.

Nic ve vesmíru nemůže být nudné.

S tím bych opět nesouhlasil. Všechno ve vesmíru je nudné.

A pak, zrovna když vymýšlím máminu nejpravděpodobnější odpověď, někdo zaklepe na dveře – dvakrát a s vteřinovým rozestupem, takže okamžitě poznám, že je to Simone, členka ochranky, a chce mě upozornit, že je čas večeře.

„Jo, už jdu," zahulákám a slezu z postele. Vlastně se spíš tak jako líně sesunu, takže to chvíli působí, že nemám kosti, jsem jen nějaká divná hmota a nejraději bych s nosem přimáčknutým k podlaze zůstal ležet rozpláclý na zemi, ale nakonec se tak nějak posbírám, upravím, opráším, prostě dám do kupy a otevřu se širokým úsměvem na tváři.

„Jak se dneska máte, pane?" zeptá se Simone mile a rozejde se dlouhou chodbou za mnou. Tak jako včera, předevčírem a většinu dní během týdne. Každý den, kromě víkendů, kdy se stará o nemocnou tetu, jezdívá na koni, chodí na túry a jí hodně čokolády, občas přečte nějakou knížku a minulý týden byla poprvé na manikúře a nechala se přemluvit k blankytné modři. Taky přemýšlí, že si ostříhá vlasy, protože od střední má pořád stejnou délku a barvu. Je Vodnář a nemá ráda sníh.

Vesmír velkých dálekKde žijí příběhy. Začni objevovat