Vesmír velkých dálek

XVI. ISAAC

Jdu dlouhou pěšinou a kukuřičné klasy šustí ve větru. Slunce, které zapadá za horizont, má rudou barvu. Můj krok je těžký, bořím se do bláta, a čím déle kráčím, tím víc se propadám. Nemám žádné myšlenky, jen směr. A tam, kde kdysi býval les, vidím hluboký sráz, jako kdyby někdo ukousl část země.

Zastavím na okraji a pak si všimnu dřevěného mostu opodál. Můžu přes něj přejít na druhou stranu.

Došlápnu na jedno z prken a pokračuju v chůzi, než mě zničehonic napadne pohlédnout přes okraj. Pomalu jako ve zpomaleném záběru zvednu nohu a přelezu zábradlí. Jsem tak vysoko, že nevidím zem, a srdce mi prudce tluče. Skoč, šeptají hlasy, ale netuším, komu patří, nikdo jiný tady není. Skoč, skoč, skoč.

Pustím se a padám. Dopad je bolestný. A přestože se říká, že každý pád člověka vzbudí, já nejsem člověk, takže když otevřu oči, pořád vězím ve snu. Z mlhy, která se vznáší u země, vystupují postavy. Některé jsou napůl shrbené a podivně se vlečou a plazí, protože jim z otevřených zlomenin koukají kosti. Jsou pořád blíž a já se nemůžu pohnout, nemám ani hlas.

Postavy taky nemluví, jenom chrčí. A sotva se přiblíží, uvědomím si, že jejich potlučené zohavené tváře znám. Že jsem je kdysi dávno viděl, seděl jsem mezi nimi a čekal, jestli se proberou k životu. Jenomže to se nestalo. Byli mrtví. Noah Dreymon. Razvan Nita. Alexander Pertwee...

Noah Dreymon. Razvan Nita. Alexander Pertwee.

NOAH DREYMON. RAZVAN NITA. ALEXANDER PERTWEE.

Vyletím do sedu.

Jsem v ložnici staré paní, ostatně jako každý den poslední dobou. Venku je tma a já překvapivě nedokážu odhadnout, jestli je hluboká noc, anebo velmi brzké ráno. Žádný ze zvuků, které slyším, mi to neprozradí. A pak přijde moment, kdy neslyším nic. Vyděsí mě to víc než samotný sen.

Vstanu z postele – povlečení je propocené a můj pot je cítit v celé místnosti společně s šalvějovým šampónem a Wyattovou osobitou vůní. Musel tady být, ale pochopitelně si nepamatuju kdy.

Mám podivně těžký krok, podobně jako ve snu, přestože se nebořím do bláta, ale do koberce. Vyjdu na chodbu a neomylně zamířím do svého pokoje. Strčím do pootevřených dveří... a nesmírně se mi uleví, jakmile spatřím klidně spícího Wyatta. Nějakou dobu na něj zírám, jak je zachumlaný, má mírně pootevřenou pusu a hrudník se mu nadzvedává. Dokonce mě napadne, jestli si k němu nevlézt, jenomže pak si vzpomenu na naši rozepři – myslím, že stále máme rozepři – a že dost nevybíravě páchnu. Takže se opatrně vzdálím a radši jdu ke schodům.

Jsem si jistý, že bratr taky spí, proto mě totálně vyhodí z konceptu, když na něj narazím, jak sedí u televize a stříhá si nehty.

Nějakou dobu nedokážu nic říct. Je tak nepochopitelné, že jsem ho neslyšel! Chci mu oznámit: Poslyš, je divné, že teď neslyším, a asi by bylo nejlepší, kdybych se napil krve, litr, dva, maximálně tři, to by mělo stačit.

Ta bizarní myšlenka ovšem zmizí stejně rychle, jako se objevila, sotva ke mně Brian otočí hlavu.

„Jsi vzhůru?" zeptá se překvapeně. Maya mezitím dojde ke gauči a svalí se vedle něj, zatímco na mě upírá vševědoucí, trochu ostražitý pohled.

Když neodpovídám, Brian naváže: „Přišel jsi za mnou?"

„No," začnu, načež velmi dlouho mlčím, jelikož si nejsem jistý, co mě sem vlastně přivedlo. „Přišel jsem se najíst."

Pomalu se rozejdu do kuchyně, která je prakticky za rohem, ale stejně trvá nesnesitelně dlouho, než tam dorazím. Na odkapávači leží umyté nádobí a hora neumytého se válí ve dřezu a na lince, stejně jako kelímek od zmrzliny. Vezmu ho do ruky a pořád dokola si čtu příchuť, než mi konečně dojde, že je to ta zmrzlina, kterou jsem Wyattovi nabízel a on ji nechtěl. Takže se něco muselo změnit a nakonec ji snědl. Ale nejsem si jistý, co to znamená. Možná v tom není nic dalšího. Jenom fakt: Snědl ji.