Vesmír velkých dálek

V. ISAAC

V rádiu hrají The Cure a Wyatt si vyzul boty, takže sedí na sedadle spolujezdce jenom v ponožkách. Slunce, které se láme o přední sklo, vytváří na jeho světlých vlasech zlatavé odlesky. Přestože od barvení uplynulo už několik dní, pořád můžu cítit peroxid. Zrovna teď se mísí s vůní deodorantu a poke, které je v plastových miskách na zadních sedadlech – rýže, wakame a pořádná nálož zeleniny. Vedle se povaluje litrová lahev s vodou.

Před čtyřmi dny jsem došel k názoru, že by bylo dobré vyměnit auto, takže jsme se zbavili modrého Volkswagenu Taigo a místo něj máme stříbrnou Daciu Sandero. Tím jsem zároveň jednou provždy vyčerpal auta, která jsem měl k dispozici pro případ nutného zmizení, kdyby se cokoli pokazilo, což znamená, že příště budu muset nějaké ukrást.

Ne že by to bylo těžké, ve skutečnosti stačí šikovně trhnout dveřmi, nicméně s kradenými auty je pochopitelně jeden zcela zásadní problém, který nelze přehlédnout – většinou se po nich shání jejich majitelé.

Jsem si jistý, že Trent by velmi ochotně nabídl, že pro nás na různých místech nechá celou řadu aut, ze kterých bychom si mohli vybrat, a možná rovnou i obrněný tank anebo vrtulník, ale důvěra, kterou v Trenta chovám, je momentálně dost limitovaná. Dá se říct, že nastoupit do jakéhokoli vozidla, které bych nevybral přímo já osobně, by bylo do jisté míry čekáním, jestli nám při vysoké rychlosti na dálnici selžou brzdy.

Zkrátka nebudu riskovat Wyattovu bezpečnost pro slepou důvěru v někoho, kdo včas nepoznal, že jeden z jeho nejlepších instruktorů inklinuje k zabíjení nevinných lidí. Nebudu riskovat Wyattovu bezpečnost pro nikoho.

Periferně zachytím pohled modrých očí, což je stále ještě nezvyklé. Domluvili jsme se, že bude nosit kontaktní čočky každý den. Respektive já ho o to požádal a on řekl: „Když mě nebudou škrábat."

Samozřejmě mu to sluší dostatečně rozptylujícím způsobem, abych se musel mít na pozoru.

Písnička od The Cure skončí a nahradí ji znělka odpoledních zpráv, kterými provádí hlas moderátorky. „Náčelník policie Frank Berger svolal mimořádnou tiskovou konferenci," začne a já mimoděk sevřu volant pevněji, „na které konečně potvrdil, že byl multimiliardář Wilhelm Wolkov zavražděn přímo ve svém sídle. Spolu s ním bylo zavražděno několik členů personálu a ochranky, která měla ten večer službu. Policie přesný počet obětí nezveřejnila. Zatím není jasné, kdo za vraždami stojí, ale policie nevylučuje ani teroristický čin. Berger potvrdil, že byl Wilhelm Wolkov zastřelen krátce po svém návratu z Japonska. To, zda byl cílem útoku opravdu on, se stále vyšetřuje. Jeho sedmnáctiletý syn Wyatt Wolkov, dědic impéria a dvou velkých firem, je momentálně nezvě–"

Wyatt rádio vypne a zaboří se hlouběji do sedačky. Dýchá téměř freneticky, hrudník se mu nadzvedává a jeho srdce na chvíli ztichne, aby se vzápětí rychle rozbušilo. A není to vůbec ten příjemný toužebný zvuk, jaký mám rád, jako spíš znak naprosté bezmoci.

Samozřejmě věděl, že je Wilhelm mrtvý. Řekl jsem mu to, když se zeptal. Navíc to nejspíš tušil ještě předtím, ale slyšet to od cizího člověka v rádiu, který promlouvá nezúčastněným hlasem, je úplně nový typ bolesti.

Zaváhám, jestli mu položit ruku na nohu v konejšivém gestu, a vzpomenu si, jak se před třemi dny rozplakal ze spánku. Musel jsem mu zajet prsty do vlasů a hladil jsem ho po tváři, abych ho ukonejšil. Automaticky se přitisknul k mojí dlani a ráno mi řekl, že si nepamatuje, co se mu zdálo. Možná lhal a možná to prostě jenom bylo dost hrozné, než aby o tom chtěl mluvit. Nevím, nedožadoval jsem se odpovědi, stejně jako se na nic neptám teď.