Vesmír velkých dálek

II. WYATT

Simone zaklepe na dveře přesně ve chvíli, kdy zírám na strop, respektive na to slavné a tolik utěšující Moře klidu. Přestože já na něm nic klidného neshledávám. Je to jen trochu tmavý flek mezi dalšími dvěma fleky.

Ale o to teď nejde.

Simone zaklepe, aby mi dala najevo, že mám vylézt z pokoje. Dneska přišla o něco dřív, než bývá zvykem, protože tentokrát ještě před večeří zbývá vyřídit jednu neodkladnou záležitost. Teda... můj otec ji považuje za neodkladnou, já osobně bych ji odložil na neurčito, na nikdy, docela rád. Ale o tom jsme spolu už mluvili, nejde to, prostě se s tím musím smířit. A tak shodím nohy na zem a zkusím na ně naprosto nesmířený s osudem dostoupnout, ale vzhledem k úrovni mojí energie se spíš skácím na stranu a skončím zase vsedě na posteli.

Nechce se mi nic.

Není divu, že cesta od postele ke dveřím je jedna z nejúmornějších, nejtrýznivějších a nejnáročnějších výzev za poslední dny. Simone je ovšem zvyklá, že mi občas trvá, než otevřu, proto trpělivě čeká, znovu už neklepe a sotva vyjdu z pokoje, usměje se. „Dobrý večer, pane. Je všechno v pořádku?"

NE! „Ano."

Simone pokývá hlavou. „Váš otec na vás čeká v pracovně," oznámí klidně. Simone je obecně velmi klidná, ale stejně si všimnu, že působí maličko zvědavě a nedočkavě.

„Takže už přijel," pochopím a řekl bych, že si zasloužím vyznamenání za to, jak neutrálně a nezaujatě to zní. Ovšem... v prostředí, ve kterém žiju, je to první lekce, kterou vás naučí.

Jenže máme v domě upíra. Ukázat v takové situaci nějaké emoce by mi nejspíš nikdo nevyčítal.

Zamířím k těžkým ručně vyřezávaným dveřím do otcovy pracovny. Jsou trochu pootevřené, proto jimi jen proklouznu, zatímco Simone odejde.

Máme v domě upíra, nevidím důvod, proč by měla ještě někdy cokoli hlídat, ale jen tak jí říct, že ode dneška je její práce naprosto zbytečná, nebude nejlepší způsob, jak s ní udržovat přátelské vztahy. Ale musím? Musím v tom směšném divadle ještě pokračovat, když je tady někdo nový, na koho bych měl být milý?

„Wyatte," vyhrkne okamžitě otec. Celý září a třese se nadšením. Takhle jsem ho naposledy viděl, když trefil osmnáctou jamku jedním odpalem. „Pan Sydney před chvílí dorazil. Pojď se seznámit. Budete teď spolu trávit hodně času."

Pan Sydney stojí čelem k otci, takže zády ke mně, a proto mi zrak nejprve padne na obrovský červený nápis KREV, který má na zádech černé vojenské bundy. Taky má černé vojenské kalhoty a černé těžké boty, u kterých bych rozhodně nechtěl, aby mi jimi stoupl na nohu. A kolem pravého stehna nosí připnuté pouzdro se zbraní.

Vlastně to trochu vypadá, jako kdyby ho každou chvíli čekal drogový zátah.

A ještě pořád se neotáčí. Přitom o mně musel vědět, už když jsem šel po schodech.

Mozek mi sice zkouší vysvětlit, že přímo přede mnou, na dosah ruky, stojí upír a neustále opakuje, že tohle, on, Isaac Sydney, žije a funguje jenom proto, že pravidelně pije lidskou krev. Ale stejně takhle zezadu vypadá překvapivě normálně. Jako obyčejný, možná trochu vysportovaný člověk, který by si mě sice asi dokázal vzít pod rameno a utíkat se mnou přes minové pole, na druhou stranu... někteří členové ochranky jsou dvakrát mohutnější než pan Sydney.

A ještě pořád se neotáčí!

Možná chce, abych předstoupil já před něj. Možná mi takhle zkouší dát najevo, kdo v našem vztahu bude mít navrch, kdo bude poslouchat koho, fakt nevím, ale prostě... se neotáčí.