Vesmír velkých dálek

XXII. ISAAC

Wyatt.

Jeho jméno se vynoří odnikud, stejně jako tvář. Ačkoli to možná není tvář, spíš esence celé osobnosti. Jenom mi proletí hlavou. Promáčknutou lebkou, do které mám zpola zaražený nos. Projde nadočnicovými oblouky, co jsou popraskané jako hodně stará vrstva omítky.

Do té doby nejsem nikde, neexistuju, nemám tvar ani význam. Ale pak mě myšlenka na Wyatta vtáhne zpátky do zuboženého těla. Možná se chvíli vzpírám a bojuju ve snaze vyhnout se bolesti, ale vůle žít je příliš silná, skoro až agresivní. A tak se poddám.

Zaplním svojí přítomností každou buňku, prolnu se s nimi. Jsem šlachy a cévy, ohnutá páteř, prasklé plíce a žebra, která se do nich zakusují jako dlouhé ostré zuby. Rozprostřu se i do těch nejnepatrnějších míst a v naprosté agónii čekám, až započne proces hojení.

Metaforicky si rukama drásám obličej, přestože se ve skutečnosti nepohnu ani o milimetr – ruce mám podél těla, prsty trčí do všemožných směrů a lokty jsou komicky vykloubené. Třeští mi hlava. Pořád dokola sám sobě opakuju Wyattovo jméno a vytvářím si jeho podobu.

Mám ukrutný strach, nedokážu si utřídit myšlenky. Moje mysl je rozvířená hladina.

Je Wyatt v pořádku zvládl to přežil není zraněný dostal se odtamtud neublížil mu někdo musel se o mě tolik bát chtěl bych ho mít u sebe potřebuju se o něj postarat prosím ať žije prosím ať se mu nic nestalo musím ho vidět Wyatte!

Něco mi přetřásá mozek ze strany na stranu.

Vnímám kroky, které přichází a zase odchází – nevím odkud ani kam. Jejich hlasy se tříští o sebe jako vzdálené vlny. Teprve po nějaké době pochopím, že mi nosí sáčky s krví. Pumpují ji do mě, co to jde. Musí to být litry. Možná jsou netrpěliví a čekají, jestli se moje tělo vzchopí a započne proces hojení. A já taky čekám, schoulený, myšlenky na Wyatta se střídají s pocitem pádu.

Zkouším soustředit veškeré vědomí k tomu, abych se začal léčit. Stejně jako předtím i teď bolest téměř vítám, protože mě poutá s tělem, drží tělo a duši u sebe. Vlastně si nejsem jistý, je-li to duše. Nevidím žádné božské světlo na konci tunelu, je jenom bolest, chlad a moje odhodlání. Udělej něco. Pohni se. Začni něčím zanedbatelným. Dostaň tu buňku blíž k té ráně, můžeš, ty jsi ta buňka.

Nevím, jak dlouho moje snažení trvá. Připomíná mi to celé věky, než se plíce konečně zvednou v prudkém nádechu. Je to tak nečekané, až mě přísun kyslíku na chvíli zcela ochromí. Všechno se sepne, podobně jako se zapínají tovární stroje, když lidé ráno přijdou do práce. Chraptivě vydechnu. A pak jsou to minuty – vnímám, jak se prasklá komora zaceluje a uzavírá a srdce horlivě pumpuje krev.

Přístroje, které sledují životní funkce, se můžou přetrhnout. Pípání je hlasité a podobně jako bolest proniká úplně všude, do všech koutů mého osobního vesmíru.

Začnu počítat nádechy. Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Dostanu se ke dvěma tisícům, než konečně zvládnu otevřít ztěžklá víčka. Je to ten nejnáročnější úkon na světě. Nejdřív vidím zamlženě, všechno kolem se rozpíjí, ale čím víc mrkám a snažím se zaostřit, tím víc z mlhy vystupují obrysy nemocničního pokoje. Z každého kusu povlečení a nábytku na mě kouká logo KREV.

Takže jsem zpátky v organizaci, což není nijak šokující. Šokující jsou úplně jiné věci. Já. Naživu.

Po další dlouhé době přestává být bolest tak intenzivní. Přetaví se v nepříjemné svědění a šimrání, když se poslední vlásečnice hojí a stahují k sobě. Potom začnou reagovat i moje další smysly. Uvědomím si, jak je přikrývka na omak jemná, už nemám zlomené prsty a můžu po ní přejet palcem. Pootevřeným oknem dovnitř fouká příjemný vítr a zvenku ke mně doléhá zvuk těžkých bot. Nováčci jdou na trénink.