Vesmír velkých dálek

XX. ISAAC

V obýváku je puštěná televize. Poslední dobou jsem si na ní vytvořil lehčí závislost. Samozřejmě nemyslím zprávy, kde probírají Wyattovo zmizení se stejnou intenzitou jako na začátku, jako spíš vědomostní pořady a reality show.

Je skoro tradice usednout každý den na gauč, vypít si kafe a zírat před sebe. Nezatíženě. Nechat všechny starosti plynout a jenom si užívat Wyattovu přítomnost, doteky, kdy o něj jemně zavadím pokaždé, když poposednu nebo udělám jeden z tisíce zbytečných pohybů navíc, jen protože nedokážu sedět vzpřímeně a klidně.

Brian mě předevčírem nechal louskat ořechy, celou krabici vlašáků, abych nějak zabavil ruce. Tentokrát ale nemám nic, tak poklepávám nohou, a co chvíli zkontroluju čas na mobilu.

Je to stejné odpoledne jako tolikrát předtím. Samozřejmě sám sobě neopakuju jsme v bezpečí, nic se nemůže stát, ale ani si nemyslím, že se celý svět co nevidět obrátí vzhůru nohama.

Zásadní otázka dnešního dne je, jestli vyhraje Christina, nebo Miranda. Která z nich má největší šanci stát se světoznámou top modelkou? Zatím běží reklamy, mám ještě pár minut k dobru, než to propukne, tak vstanu a řeknu Wyattovi: „Zavolám Trentovi. Jdeš se mnou?"

Aniž by na mě pohlédl, zavrtí hlavou a dál se věnuje jezení jogurtu. Vlastně působí úplně stejně nezatíženě jako já, nebo si to možná jenom představuju. Ale pohled na něj, jak sedí v tureckém sedu, bosé nohy pod sebou, kalhoty od psích chlupů, to všechno jenom umocňuje pocit normálnosti.

Wyatt teď nechává telefonáty Trentovi na mně, protože jenom těžko dokáže skrývat naštvání – ne že by se snažil – a posledně Trenta dost nevybíravě seřval. Jak plyne čas, je pro něj čím dál těžší mít s organizací trpělivost. Včera večer, když nemohl spát, mi řekl, že myslí na svého otce. „Chtěl bych pro něj zařídit pohřeb. Jak dlouho to ještě bude trvat, Isaacu?"

Byla to řečnická otázka, ale stejně jsem odpověděl, že nevím.

Vnímám, že ve chvílích, kdy se nic neděje, propadá zvláštní melancholii a skepsi a je pro něj těžké to překonat. Kolikrát pomáhají právě takové hlouposti jako sledování Hledá se top modelka.

„Hned jsem zpátky," řeknu a překročím psy, kteří polehávají u gauče. Vyjdu před dům, kde se opřu o zábradlí a sleduju prašnou cestu, co se stáčí podél pole. Automaticky vytočím Trentovo číslo a čekám na spojení, zatímco prsty bubnuju do zábradlí.

Ozve se pípnutí, když Trent hovor přijme.

„Číslo 310374, Isaac Sydney," pronesu klidně. „Máte pro mě nové informace?" Jde o rutinní otázku, na kterou rozhodně nečekám kladnou odpověď. Ale rozhodně čekám alespoň nějakou odpověď – unavenou, otrávenou, podrážděnou.

Jenomže na druhém konci je úplné ticho a já nedokážu rozklíčovat, co se změnilo. Jestli vůbec něco. Moje upíří intuice je hodně utlumená. Možná, že kdybych slyšel, snáz bych rozeznal prostředí, ve kterém se osoba na druhé straně zrovna nachází, a byl bych připravený na to, co přijde. Takhle netuším, dál poklepávám do zábradlí, a dokonce mě napadne, jestli reklamy neskončily a ta reality show už nezačala. Možná vyhraje spíš Miranda. Posledně hrála na klarinet, což se porotcům dost líbilo.

„Isaacu," ozve se najednou skoro až lísavě a vím, že je to nesmysl, ale mám pocit, že se ten hlas nese telefonem, že nějak překonal celou tu vzdálenost, která nás dělí, a přikoval mě na místě.

Napřímím se a ucítím mrazení podél páteře.

To přece nemůže být–

„Isaacu," zopakuje dotyčný, tentokrát s větší jistotou. „Ty mě nepozdravíš? Nejsi rád, že se po takové době znovu slyšíme?"