Vesmír velkých dálek

VI. ISAAC

Pro Wyatta by tohle všechno mohlo být velmi rychle ubíjející. Život na cestě, dlouhé hodiny v autě a noviny, které se určitě co nevidět začnou předhánět v nejabsurdnějších dohadech a tvrzeních ohledně toho, k čemu došlo ve Wolkov sídle.

Možná jsem dokonce čekal, že se na něm v tuhle chvíli už bude podepisovat podivné bezčasí motelových pokojů, které člověku po pár dnech splývají v jeden. Postel. Skříň. Stále stejná zašlá sprcha. Jeho zlé sny a moje čekání, jestli se z nich probudí a bude mě chtít u sebe.

Ale on je navzdory všemu stále trpělivý a nezdá se, že by se o něj pokoušela deprese, ani nepropadá trudomyslnosti. Nepůsobí jako někdo, kdo by si každou vteřinu uvědomoval svoji smrtelnost. Dokonce to ani nevypadá, že by měl strach. Přitom lidé mají vždycky důvod mít strach. Nakonec se tedy musím ptát, co to vypovídá o mně, když se na rozdíl od něj zrovna teď bojím.

Moje emoce prosakují na povrch. A přestože jsem během Samotky vydržel tolik dní se sáčkem krve, který jsem neotevřel, teď nejsem připravený na něco tak zdánlivě banálního, jako je vystoupit z auta a odejít.

Sluneční paprsky dopadají na název nemocnice a já se přistihnu, že podupávám nohou.

„Všechno bude v pohodě," řekne Wyatt klidně, už zase usazený v tureckém sedu, ačkoli tentokrát má boty. „Jdi. Až se vrátíš, dlužíš mi další fakt o sobě."

Tady je jeden fakt – jsem vyděšený z představy, že bych tě měl opustit. Ale nahlas to nepronesu, přestože napětí v mém těle musí být pro někoho tak vnímavého, jako je Wyatt, dostatečně čitelné. Ve zpětném zrcátku zahlédnu svoje šedé oči. Nutí mě to zeptat se, kdo jsem já, kde je moje skutečná podstata. Jsem ten klidný a rozvážný, když piju dostatek krve, anebo jsem ten znepokojený a roztěkaný, když jí mám naopak v oběhu velmi málo, zrovna jako teď?

Zvládl jsem zhodnotit danou situaci nejlépe, jak to šlo? Je správné, že půjdu sám a Wyatt bude čekat tady?

Musím se koncentrovat. Zatím jsem stále ještě dostatečně silný a pořád nemusím v noci spát. Únava, která se projevuje v nestřežených chvílích, je téměř zanedbatelná a dá se oddálit pomocí kávy a energetických drinků. Bylo by tím pádem hloupé to dál odkládat a čekat, až se moje soustředění zhorší a já se dopustím fatální chyby.

Světlo zvenku je nepříjemné a rozptylující. Nevzpomínám si, kdy naposledy mě vůbec napadlo věnovat mu celou jednu myšlenku. Dýchám. Hodiny na palubovce ukazují pravé poledne. A Wyatt má pravdu. Měl bych jít. Přesto řeknu: „Potřebuješ si znovu projít, co máš dělat, pokud by se něco zvrtlo?"

Z dálky ke mně doléhá houkačka blížící se sanitky a dvě sestry v postranní uličce kouří cigarety. Jedna z nich se nahlas směje. Nemocnice je celé spektrum zvuků umírání i života.

Wyatt se laskavě usměje. Je vidět, že mi to chce co nejvíc ulehčit. Probírali jsme všechny možné varianty alespoň desetkrát. Kladl jsem mu na srdce, aby mi opakoval, jak se má zachovat, pokud k autu přijde cizí člověk, pokud uvidí upíry a jestliže se objeví kdokoli podezřelý. Požádal jsem ho, aby měl u sebe falešné doklady. Záměrně jsme ignorovali tu nejhorší možnou variantu, kdyby ho unesli, protože oba víme, že únos znamená být mrtvý – bez ohledu na to, zda jim svěří přístupové kódy, anebo ne. Neodvažuju se hádat, jestli by byl Darius po tom všem trpělivý a zabil by ho bezbolestně a rychle... Nemůžu na to myslet.

Nakonec jsme probrali i možnost, že by šel se mnou, nicméně jako dvojice bychom byli nápadnější. I s blond vlasy a kontaktními čočkami je příliš známý a přitahoval by k sobě větší pozornost než barva mojí kůže.