Vesmír velkých dálek

XI. WYATT

Dotknu se nosem země. Teda... Téměř se dotknu, a přesto moje ruce zvládnou zatnout, přemoct se, napnout a odtlačit tělo od země. Zvládnou něco, co jsem nikdy ani v nejdivočejších představách nepovažoval za možné. Zvládnou celou cestu dolů, to mi šlo už mnohem dřív, ale tentokrát úplně poprvé i nahoru.

Dosednu na paty, otřu si roztřesenou rukou pot z čela a překvapeně pohlédnu na Sydneyho. „Viděls to?" vydechnu a nedokážu potlačit úsměv, který se mi prodere přes všechno vyčerpání na obličej. „A pak kdo je tady nabušenej?!" plácnu se dlaní hrdě do hrudníku.

Sydney nade mnou stojí se zkříženýma rukama a nehne ani brvou nad mým oficiálně prvním bezchybným, perfektním, propracovaným, velmi obdivuhodným klikem. Jasně, trval mi nezvykle dlouhou dobu, chvíli jsem skučel a propotil si tričko, ale klik je klik a první klik je něco, co by se určitě mělo oslavovat.

Jenže on se tváří, jako kdyby měl v zadku ještě od večeře zastrčený pečený baklažán s najemno nasekanými oříšky a pestem ze tří druhů rajčat. „Omlouvám se, pane, ale zrovna jsem se díval někam mimo. Můžete mi to ukázat znovu?" řekne bezvýrazně, takže nemám tušení, jestli vtipkuje, nebo mluví naprosto vážně.

Trochu mi tím vezme radost a lehce frustrovaně popotáhnu. „Děláš si srandu? Tys to neviděl? Ale já už to znovu nezvládnu. Víš, jak mě bolí ruce?" Schválně je i zvednu, aby je viděl, přestože na nich samozřejmě únava nijak poznat nejde.

Možná, že kdyby chvíli počkal, všiml by si, jak se nepatrně třesou.

„Zkuste to," navrhne Sydney. Asi to dělá proto, aby mě motivoval zopakovat můj triumfální úspěch, ale copak je taková hrůza se prostě jen na chvíli zastavit, poblahopřát, užít si vteřinu radosti, kdy to, co dělám, jednoduše stačí a... tak?

Ze Sydneyho výrazu poznám, že nestačí.

Odevzdaně vzdychnu a znovu položím ruce na podlahu. Napočítám do tří, než zvednu kolena a rovný jako prkno se přiblížím k zemi. Dolů to vážně vždycky jde, v tomhle je na gravitaci spolehnutí, ale zároveň je nesmírně přísná, když se chci odtlačit a dostat se zase do původní pozice. Ovšem něco malého a nejistého hluboko ve mně cítí naději. Jo, cítím naději, protože zatlačím a mám dojem, že by to jít mohlo. Že moje ruce zvládnou i druhé kolo, přestože hlasitě protestují.

Jenže Sydney v ten okamžik dřepne a položí mi dlaň mezi lopatky.

Zkusím dokončit klik, ale on mi to do háje nedovolí.

„Vydržte. Dýchejte, hezky do břicha," řekne, což je velmi výjimečná rada, opravdu.

Dýchejte, hezky do břicha.

Jako kdybych se vůbec zvládl nadechovat, jako bych věděl, co znamená hezky dýchat do břicha, jako bych měl energii vydržet.

Zadržuju dech, takže nedýchám. Tím pádem nemám hezky v břiše. Tím pádem nevydržím. Hlasitě zaskučím a jako pytel brambor sebou praštím o zem.

Slyším Sydneyho nespokojeně mlasknout. „Vzdáváte se příliš brzy. Máte větší sílu, než si myslíte." S těmi slovy a zklamáním v hlase si stoupne a já se převalím na záda. Chvíli ležím v pozici hvězdice, než se vyškrábu do sedu a věnuju mu jeden ze svých ne zrovna milých úšklebků.

„Typické!" vyprsknu. „To je tak typické! Místo toho, abys mě pochválil, že jsem se zlepšil, řekneš, že mám na víc. No tak možná nemám." Naštvaně kopnu patou do podlahy. Ne moc, jelikož vím, že by to bolelo jen a pouze mě, ale jako demonstrativní gesto to i tak stačí.