Vesmír velkých dálek

III. ISAAC

Střez se ďábla, který lační po tvojí krvi – stojí na jednom z billboardů, které míjíme. Jako podklad slouží obrázek obyčejného venkovského kostela a celý výjev působí podivně mdle.

Pochopitelně není překvapením, že jsou to převážně věřící, kteří mají s upírstvím problém, protože si podle nich zahrává s přirozeným řádem a narušuje ho. A jakmile jde něco proti přirozenému řádu, není to v souladu s přáním samotného Boha.

Než jsem se stal upírem, nijak zvlášť jsem si neuvědomoval, že různé skupiny lidí přistupují k upírství kolikrát až ryze odlišně. Od kultu naprostých uctívačů, kteří nás vnímají jako nadřazenou rasu, až po ty, kteří hledají inspiraci v tradičním slovesném pojetí a nejraději by nás viděli nabodnuté na kůlu.

Po několika kilometrech mineme další billboard s podobným nápisem a obrázkem kostela, akorát je posprejovaný, a zlověstný černý nápis hlásá – Budoucnost patří upírům. Celý výjev je ovšem zpola zakrytý velkým poutačem, který zve na ta nejkřupavější křidýlka do KFC.

Tak jako zhruba tisíckrát předtím nenápadně zkontroluju Wyatta, který se opírá o okýnko a kouká ven. Od chvíle, co jsme vyjeli, prakticky nepromluvil. Rukávy mikiny má stažené přes dlaně, ale nepředpokládám, že by mu byla zima. Spíš se tak podivně choulí do sebe, jako kdyby se chtěl schovat.

Pokaždé chci něco říct, ale pak si to rozmyslím. Mám pocit, že je lepší dopřát mu prostor. Protože to, že nemluví, značí v jeho případě téměř vždy hluboké přemýšlení.

A opravdu, po několika dalších kilometrech se narovná. Přestože držením těla vyjadřuje nejistotu, hlas se mu ani trochu netřese, když rozvážně řekne: „Potřebuju se na něco zeptat a je v pořádku říct mi pravdu, i když by se mi třeba nemusela líbit."

Na silnici jsou výmoly, tak zpomalím, a aniž bych na Wyatta pohlédl, vřele odvětím: „Můžeš se zeptat na cokoli."

Poposedne a chvíli si hraje s pásem, poklepává o něj prsty, jako kdyby to byl on, kdo má ADHD. „Už nějakou dobu nad tím přemýšlím. Kdy ses rozhodl, že mě zachráníš?"

Čekal jsem ledacos, samozřejmě, ale tohle mě trochu překvapí, protože za tím tuším nějaký háček. „Nejsem si jistý, jestli ti rozumím," přiznám. „Nerozhodl jsem se. Prostě to bylo celou dobu jasné."

Venku pomalu padá šero a na obzoru se rýsují červánky. Napadne mě bláznivá představa, že kdybych opravdu byl jedním z upírů, jaké znají lidé z literatury, touhle dobou bych pravděpodobně vylézal z rakve. Což je mimochodem dost klaustrofobická představa.

„I ve chvíli, kdy jsi byl na Dariově straně?" naváže Wyatt opatrně. „Ještě předtím, než jsme s ním nasedli do auta?"

Připadá mi, že se chce ve skutečnosti zeptat, jestli mi po tom všem může věřit.

„Wyatte, já přece nikdy nebyl na Dariově straně," odpovím. Pokud bych byl člověk, možná bych pocítil osten zklamání, že to vůbec může zvažovat. Ale já nejsem člověk a jeho pochybnosti jsou vzhledem k okolnostem logické. „Jenom jsem to předstíral, protože mi připadalo, že ti to zaručuje největší šanci přežít. Nedostali bychom se z domu, když nás obklíčili. Darius je na přímý boj opravdu silný soupeř, měl bych co dělat, i kdybychom stáli jeden na jednoho." A ani tak nevím, zda bych dokázal vyhrát. Ačkoli upíři s přibývajícím věkem nesílí, získávají zkušenosti a Darius netrénoval nově zrozené upíry, protože by byl průměrný. Musel si tu práci zasloužit. Kdybychom stáli proti sobě, hrálo by v tom roli tolik proměnných a především naše vůle – jeho bojovat o budoucnost svojí rodiny, moje bojovat o Wyattův život. „Ale takhle, vzhledem k přítomnosti dalších upírů, jsem prostě nemohl riskovat. Složili by mě a tebe by pravděpodobně zabili, aniž by se nad tím kdokoli z nich zamyslel. Potřeboval jsem, aby se rozdělili. A přiznávám, v tu chvíli jsem částečně spoléhal na společnou minulost, kdy jsme já a Darius... Hrálo v můj prospěch, že byla doba, kdy jsme k sobě chovali důvěru. Takže se omlouvám, pořád si nejsem jistý, jestli rozumím tvojí otázce."