Vesmír velkých dálek

IV. ISAAC

Tenhle motel poskytuje podstatně horší zázemí, než jsem původně předpokládal – a to jsem neměl příliš velká očekávání vzhledem k blikajícímu poutači a neonovým světlům, která naznačovala spíš nějaký hodně levný strip klub.

Pokoj je vybavený velmi prostě. Starý oprýskaný stůl, vrzající skříň, jejíž dřívka mi zůstala v ruce, když jsem ji kontroloval, a na posteli proleželá matrace. Splachovadlo od záchodu v miniaturní koupelně je třeba stisknout hned třikrát, aby se ven vyvalila rezavá voda. Všechno je navíc cítit levnou dámskou voňavkou, nedopalky cigaret a zatuchlinou, takže když jsem míchal peroxid, dalo se to svým způsobem vnímat jako vysvobození. A to si dovoluji tvrdit jako někdo, kdo má opravdu vytříbený čich.

Stojím nad Wyattem, který sedí na židli a sleduje starou televizi (zvuk z nějakého důvodu nefunguje), a barvím mu vlasy. Pečlivě nanáším namodralou kašovitou hmotu až ke kořínkům a prsty ji pročesávám. Počínám si přitom rychle a opatrně.

V krabičce byly i rukavice, ale peroxid stejně jako spousta jiných přípravků nemá na moji kůži vůbec žádný vliv.

Zato Wyatt takové štěstí nemá. Posledních pár minut se všelijak ošívá, poposedá a jednou se pokusil podrbat, což si na poslední chvíli rozmyslel. Alespoň mu to ale podle všeho odvádí myšlenky od toho, aby si stěžoval na tuhle pochybnou díru, jak se vyjádřil po našem příchodu, což završil prohlášením, že ale rozhodně není snob a já ho ujistil, že to mě opravdu ani nenapadlo.

„Štípe to?" zeptám se.

„Šíleně," zamručí nespokojeně. „Když jsi říkal, že si musím barvit vlasy, myslel jsem, že to bude něco v barvě pecanu, možná mocca, ale rozhodně jsem nepředpokládal – a ano, asi je to moje vina, ale na moji obranu, ještě nikdy jsem nebyl na útěku – že mi poliješ hlavu kyselinou a já budu vypadat... Vypadám jak Barbie."

Je těžké tohle tvrzení jakkoli rozporovat, protože peroxid jeho zdravé vlasy odbarvuje opravdu rychle. Jak beru do rukou jednotlivé prameny, vidím, že už teď mezi modrou pastou prosvítá žlutá blond. Ucítím zvláštní náznak lítosti, že jsem se s jeho původní barvou ani nestačil rozloučit, a je to zcela nepochopitelný sentiment vycházející ze strachu o jeho život, kdy mě napadne, jestli budeme stále spolu, jakmile blonďatá odroste. Radši pochybovačně nadhodím: „Něco v barvě pecanu?"

Už mám téměř hotovo, tak pro jistotu zbylou pastu znovu nanesu k místu za ušima a zkontroluju, jestli jsem na něco nezapomněl. Na nějaký dost tvrdohlavý zbloudilý vlas.

„Přemýšlel jsem, jakou barvu vybrat a původně mi dávala smysl tmavší," promluvím zamyšleně, „v ideálním případě černá. Ale není to právě tak jednoduché, aby se to dalo považovat za logický krok? Navíc jsi spíš světlý typ, blond na tobě bude působit přirozeněji. Myslím. Ne že bych se v tom tak dobře vyznal."

Natočí ke mně hlavu. „Takže nerozporuješ, že vypadám jako Barbie?"

Ta otázka je past, ale já vím naštěstí naprosto přesně, co odpovědět. Připlácnu mu neposedný pramen k ostatním vlasům a obejdu židli. Pousměju se. „Ach ano, už to vidím. Jsi trochu Barbie."

Wyatt se zamračí a znovu zvedne ruku, nejspíš aby instinktivně zkontroloval vlasy po hmatu. Ublíženě ji nechá klesnout zpátky do klína a dál se ošívá. Poposedá, až nakonec nevydrží a začne se škrábat na čele. „Tohle je týrání. Vážně. A vůbec... Kde ses naučil barvit vlasy? To je součástí KREV výcviku? Přednáška, jak se ztratit v davu?"

Součástí osnovy ve skutečnosti opravdu bylo, co dělat, jakmile se upír ocitne v problémové situaci a je třeba, aby se stáhnul do ústraní a nepřitahoval pozornost. Naneštěstí pro mě byl vyučujícím Darius.