Vesmír velkých dálek

VI. WYATT

Trvá dobrých deset minut, než se odhodlám pohnout rukou, zvednout hrnek s kafem a napít se. Příšerná bolest mi vystřelí z ramene do zad a taky ke konečkům prstů. Zaúpím. Doopravdy, nahlas zaúpím, jako bych měl každou chvíli umřít. A to se nejspíš stane, takže je ten zvuk k dané situaci naprosto adekvátní.

Val povytáhne obočí. Nic neřekne, ale já ten její pohled vycítím a zamračím se. „Co?"

„Zase tak hrozné to být nemůže," odvětí, ale i tak mi hrnek sebere a položí ho na stůl, abych se nemusel tolik hýbat.

Já mezitím zvládnu natáhnout nohu, palcem u nohy stisknu na notebooku mezerník a zastavím film. „Jako pardon, ale už s tebou někdy nějaký upír fláknul o zem, abys mohla hodnotit, jak hrozné to je?"

Uchechtne se a zavrtí hlavou, jakože ne.

„Tak vidíš," zamumlám a chci film zase pustit, ale než stihnu sesbírat energii pro další náročné zvednutí nohy, Val poposedne a já podle toho poznám, že chce ještě něco říct. „Ano?" pohlédnu na ni.

Val trochu zaváhá. Stáhne si rukávy svetru, aby do nich mohla schovat dlaně, a dlouhé blond vlasy jí spadnou do tváře. Je pravda, že v mojí přítomnosti je mnohem klidnější a otevřenější než kdekoli jinde, taky se známe opravdu dlouho a máme se upřímně rádi, ale i tak velmi nerada vytahuje cokoli, u čeho předpokládá, že by mě tím mohla naštvat.

A to je docela náročná disciplína, protože před ní jsem nikdy neměl potřebu se přetvařovat, že mě ledacos neštve.

„Je všechno v pořádku? Jsi hrozně podrážděný," vydechne nakonec.

Má pravdu. „Všechno mě bolí," připomenu něco, co jsem dneska řekl už asi tisíckrát. Od chvíle, co jsem ráno otevřel oči, na nic jiného nemyslím. Ale obecně přiznávám, že trochu přeháním. Bolí to, ale žádná katastrofická apokalypsa, jak jsem tvrdil během oběda, to není.

Val nesouhlasně zamručí. „Ne, není to jen dneska. I včera ve škole jsi působil... naštvaně."

Opět má pravdu. Včera ve škole jsem působil naštvaně, ale důvod je naprosto jednoduchý. Působil jsem naštvaně, protože jsem byl naštvaný. „Jo, tak asi ano. Jsem maličko podrážděný," přiznám.

„Je to kvůli..." Val pohodí hlavou směrem ke dveřím, protože evidentně nechce říct jeho jméno. Nejspíš se stydí, že by Sydney slyšel, jak ho vyslovuje, nebo nevím, co se jí honí hlavou. Přesto jsem rád, že chápe, že ani teď nemáme tak úplně soukromí. Natáhnu se tedy v bolestivé křeči pro notebook, přes bluetooth ho připojím k bednám a pustím nahlas hudbu.

„Teď nás hůř uslyší," vysvětlím.

„Bezva. Až na to, že i já hůř uslyším," odvětí rozpačitě, ale evidentně to je ochotná akceptovat, protože plynule naváže. „Takže? Jsi podrážděný kvůli němu? Wyatte, vážně si myslím, že bys kvůli tomu neměl být tolik naštvaný. Jde přece o tvoje bezpečí."

Mávnu rukou. „O tohle nejde. Teda... ne tak úplně."

„Tak o co?"

Pohlédnu na Val a kousnu se do spodního rtu. Váhám, jak moc být upřímný, ale nakonec dojdu k názoru, že jsem až příliš zoufalý a svěřit se někomu by mi možná mohlo trochu pomoct. „Fajn, ale slib, že se nebudeš smát."

Přikývne a já pro jistotu ještě trochu zvýším hlasitost hudby, takže MEDUZA teď hraje opravdu hlasitě.

„Prostě... Potřeboval bych se udělat."

Val vyprskne smíchy.

„Hej, slíbilas, že se nebudeš smát. Tohle fakt není k smíchu, jasný? Představ si, že máš plný koule, ale nemůžeš s tím nic dělat, protože za dveřmi máš upíra, co všechno slyší. A i když si pustím hudbu fakt nahlas a zalezu do sprchy, nejde to, protože nedokážu přestat myslet na to, že by mě třeba mohl slyšet. Takže jsem nadrženej a nakonec to dopadne tak, že se budu muset udělat, upír neupír, a už teď je mi z toho na nic. Včera o mně v bulváru vyšel článek, že prý prominentní dědic si může dovolit to nejlepší. Tím mysleli Sydneyho. Ale zároveň se prominentní dědic nemůže udělat, protože je příliš stydlivej. Začínám z toho šílet. A víš co? Ty kurzy sebeobrany jsou dost kontaktní. Těším se, až mě zase popadne a mně se z toho postaví. Nebo by se to mohlo stát třeba ve škole, ne? Až půjdu po chodbě a uvidím Kowalskou. No, nebylo by právě tohle vážně k popukání?"