Vesmír velkých dálek

XVIII. ISAAC

Neexistuje jediný rozumný důvod, proč bych to neměl udělat, ale stejně zaváhám. Neexistuje žádný racionální argument, který bych mohl sám sobě předložit, abych z pokoje odešel beze zbraně. Neexistuje nic jako bezpečí, přestože se moje lidská stránka očividně ráda nechává uchlácholit a má tendence vnímat tento prostor jako nedotknutelný. Zlomek světa uprostřed vesmíru, kam další upíři ani lidé nikdy nepřijdou.

To jsou kecy. Čím víc sám sebe zkouším přesvědčit, že si můžu dovolit alespoň na chvíli vydechnout, pár dní prostě jen tak žít, než se budu muset vrátit odsloužit zbylé roky, tím víc proti tomu zároveň protestuju a bráním se.

Takže pevně semknu čelisti, sáhnu pro zbraň, a jakmile zkontroluju zásobník, zasunu ji za opasek. Následně si obuju botasky a začnu je rázně šněrovat. Musím dát sám sobě nějaký řád, protože pokud otupím a polevím v ostražitosti, dost možná se zanedlouho přistihnu, jak na terase ve slamáku srkám brčkem ledové kafe.

Když jsem hotový, pohlédnu na postel, kde pod hromadou zmuchlané peřiny, povlečení a polštářů tuším Wyatta.

Byla doba, kdy jsem mu spánek záviděl, seděl jsem vedle něj na židli a pomalu ukrajoval čas z noci tím, že jsem si hrál s mincí, přemítal nad našimi dalšími kroky, nebo jsem prostě jenom trpělivě čekal a kontroloval okolní dění. Ale teď vidím, že moje pocity hodně vycházely z toho, jak jsem si pamatoval sám sebe z dřívějších dob a taky z babiččiných průpovídek typu ráno moudřejší večera a po každé noci přijde ráno.

Ano, ráno po každé noci opravdu přijde, alespoň pokud nenastane apokalypsa, ale to neznamená, že bych po něm měl nutně toužit. Myslím, že jakmile se znovu napiju krve a moje potřeba spánku klesne na nulu, nebude mi líto žádné z těch probdělých nocí jako spíš faktu, že je Wyatt nemůže prožít se mnou. Ačkoli...

Ačkoli nic. Nesmím si dovolit snít o světě, ve kterém jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně, stále bdělí a jeden pro druhého přítomní. Je to už z principu nereálná vize. Mých čtyřiadevadesát let služby KREV jen tak nesmaže. Nemá cenu nad tím přemýšlet, protože tento typ přemýšlení vede akorát k sebelítosti, která zatím nikoho nespasila.

Usednu do křesla a sáhnu po nejbližší knize, nicméně pokud pro mě bylo komplikované číst, když jsem pil dvojnásobnou dávku krve, nevím, co si od toho slibuju zrovna teď. Sotva se potřetí přistihnu, že civím z okna a nazdařbůh obracím stránky, vzdám to a prostě jenom čekám, až se Wyatt probudí.

Zhruba po hodině, kdy mi začne kručet v žaludku, což je tak zatraceně divný pocit, až mě to znepokojí, si uvědomím, že Wyatt rozhodně sám nevstane. Podle toho, jak tvrdě spí, bude schopný vyhrabat se zpod peřiny nejdřív o Vánocích. Proto udělám to, co jsem chtěl v minulosti udělat asi tak tisíckrát, když jsem stál za dveřmi jeho pokoje. Vlezu si k němu, prohrabu se skrze všechny polštáře (naštěstí bylo součástí mého výcviku i kopání děr, v nichž bylo možné přečkat náročné podmínky) a dám mu pusu.

Miluju to jemné místo za uchem, kde začínají vlasy. Pečlivě se mu věnuju, a když Wyatt stále nereaguje, zvolím mnohem promyšlenější taktiku – olíznu mu lalůček a zlehka na něj fouknu. Hned potom schytá nelítostnou a dost mlaskavou pusu na čelo, na jednu tvář, na druhou, na bradu, na nos a na obočí, než se konečně začne ošívat, převalovat a chumlat. Dokonce se zkouší odtáhnout, jenomže já ho prakticky vězním pod sebou, a tak odevzdaně zaúpí a rozesměje se, když moje pusinkování nepřestává.

Pustím ho a jemu se konečně podaří vymotat zpod peřiny. Mátožně se posadí. Pramen světlých vlasů mu trčí do výšky. „Kolik je hodin?" zamručí s výrazem medvíděte. „A proč mě budíš?"