Vesmír velkých dálek

XIX. ISAAC

Následující dny jsou jako vystřižené z reklamy na rodinný život, když pominu fakt, že jsme stále na útěku a já učím Wyatta střílet do improvizovaných terčů za stodolou.

Máme svůj režim, společně chodíme spát, společně vstáváme, společně snídáme, obědváme a večeříme, koukáme na televizi, milujeme se, běháme a hrajeme staré deskové hry, které jsme objevili na půdě pod vrstvou prachu. Některé večery trávím s Brianem, kdy si spolu dáme pivo před domem nebo posedíme v obýváku a mluvíme o různých věcech.

K tématu matky a otce už se nevrací, zato téma mého a Wyattova odjezdu je od toho večera silně přítomné. Nemůžu se zbavit neodbytného pocitu, jako kdyby se nám pomalu odkrajoval čas. A čím dál častěji se sám sebe ptám: Až tohle skončí, budu moct u Wyatta i nadále zůstat?

Asi ano, po smrti Wilhelma automaticky připadá veškerý majetek, výsady a ohromná zodpovědnost Wyattovi, takže jsem si jistý, že bude schopný KREV i nadále platit za moje služby. Občas ohledně toho žertujeme a Wyatt říká tvoje služby tónem, jako kdyby si platil i sex, což je velmi frustrující a zábavné zároveň.

Možná bych odtud neodjížděl, pokud bych měl na výběr. Tohle místo je můj tehdejší domov a také můj současný domov, opravdovější jsem nikdy neměl a představa, že tu s Wyattem žijeme poměrně obyčejné a všední dny, se mi zamlouvá. Zároveň ale vím, že by se z toho pro něj po čase stala podobná klec jako Wolkov sídlo. Odtud navíc nemůže odjet a nemůže ani mluvit s nikým jiným než se mnou a s bratrem.

Nejsem si jistý, zda by to z dlouhodobějšího hlediska zvládl. Teď sice působí spokojeně – jako například před pár dny, kdy pomáhal Brianovi se sazenicemi a byl tak nadšený, že už má zase ruce od hlíny – ale občas v jeho tváři zahlédnu zvláštní smutek. Mívá náladu, kdy nad vším přemýšlí tak moc, že je doslova ztracený ve své hlavě.

Když se ho na to zeptám, svěří mi, že mu chybí táta a taky Valariana, a přemítá, jaké to musí být pro ni. Jestli teď bere silnější dávku léků na úzkost. Věří podle tebe, že jsem naživu, Isaacu?

Nevím a tohle nevědění mě mrzí. Rád bych mu řekl něco utěšujícího, co by dalo dohromady víc než jen několik prázdných slov.

Každý třetí den s očekáváním volám Trentovi a někdy vlastně neočekávám téměř nic, protože v žádné novinky nevěřím. Jsem otupělý tím, že jim Darius stále uniká. A Trent už se ani nesnaží zakrývat, že je celá situace v tuto chvíli bezvýchodná. Naše telefonáty jsou velmi strohé, jednou mu dokonce rupnou nervy a zeptá se, kde momentálně jsme. Za to ho odměním chladným smíchem.

„Nenech se uchlácholit zdánlivým klidem a tím, že ti všechno vychází, Isaacu," řekl mi jednou Darius, když jsme hráli šachy. „Klid pouze předznamenává změnu a ta nemusí být pokaždé dobrá."

Snažím se nepolevovat v ostražitosti, moje roztěkaná mysl ví vždycky naprosto přesně, kde se Wyatt právě nachází. Brian je tím částečně pobavený, což vyplývá z toho, že si nedokáže uvědomit všechna rizika a vážnost situace. Přiznávám, že potřebuju znát každý Wyattův krok, což by za jiných okolností mohlo působit přehnaně, ale stále zodpovídám za jeho život. Je to práce, je to láska, je to poslání.

Když se podívám do krásných očí barvy karamelu, které už tolik dní neschovávají kontaktní čočky, vím, že za to všechno stojí. Jenom si přeju, aby konec téhle situace, který zákonitě přijít musí, přinesl Wyattovi život, po němž touží – cestovat, poznávat svět, nenést na svých bedrech zodpovědnost za dvě velké firmy. Aby to nebolelo. Abych ho dokázal ochránit, kdyby se Darius objevil na prahu dveří našeho nového domova.