Vesmír velkých dálek

I. ISAAC

V průběhu výcviku došlo k situaci, o které spousta upírů tvrdila, že je to ta nejtěžší zkouška.

Na základě statistik vyplývajících z minulých let byla úspěšnost při prvním pokusu odhadovaná na necelých sedmapadesát procent. Nikdo z nás neměl bližší informace, ale někteří si mysleli, že půjde o akt, kdy získáme nad svým upířím já naprostou kontrolu.

Vnímali to skoro až na spirituální rovině.

Podle jiných šlo o důležité cvičení, během kterého měla KREV zjistit, kdo z nás se dokáže rozhodovat i na mentálním a fyzickém dně.

Na internetu je několik článků, které to popisují, ale žádný z nich není ani zdaleka přesný. Člověk, který by se o tuhle tematiku zajímal hlouběji, by zjistil, že se ono cvičení sem tam objevuje pod různými názvy. Zasvěcení. Zkouška ohněm. Samotka.

To poslední mi připadá nejpřesnější, přestože ani vzdáleně nevystihuje samotu a tíseň, kterou jsme prožívali, když nás odvedli do zvukotěsných místností o velikosti tři na tři metry, kde nebyla žádná okna. Rozdělili nás. Nejspíš proto, abychom se nemohli navzájem motivovat. Nebo si ublížit.

Instruktor, který byl zároveň vedoucím mojí skupiny, postavil doprostřed místnosti chladicí box a v něm sáček, kde bylo 450 mililitrů krve. Nedostal jsem žádné instrukce, kromě jedné.

Nenapít se.

Znělo to směšně. Upírům krev doopravdy nijak zvlášť nechutná. Nebažíme po ní, nevyjíždí nám tesáky, jakmile má někdo výraznou krční tepnu, nechceme pít nic, co chutná kovově, a radši volíme mnohem prostší nápoje, jako je džus, čaj a pivo. Navíc i bez krve dokážeme přežít několik dní. Velmi křehce, velmi lidsky, ale nedostatek krve nás zkrátka okamžitě nezahubí, tím spíš, pokud máme k dispozici jídlo a vodu.

Jenomže nic z toho jsme samozřejmě nedostali.

Nejdřív se objevila bolest hlavy. Připomínka, že bych se měl napít, protože KREV nás zásobovala pravidelně a moje tělo si zvyklo podobně, jako když si dá člověk ráno dvojité espresso, aby vůbec mohl začít pracovat.

Vlastně bych řekl, že jsem tuhle část paradoxně zvládal o něco líp než jiní upíři, protože se k tomu přidala ještě úplně jiná starost, která si žádala moji pozornost. Čím méně krve bylo v mém oběhu, tím víc jsem si připadal jako člověk. Začal jsem mít žízeň a hlad. A především jsem začal v plném rozsahu pociťovat ADHD, které jsem měl od proměny víceméně pod kontrolou.

Myslel jsem, že mě to ticho zabije.

Po nějaké době jsem upadl do podivné letargie. Hodně jsem spal a hodně se budil. Zdály se mi sny o životě předtím. Před smrtí. Dychtil jsem po sklenici vody. Zoufale jsem toužil po nějakém rozptýlení, které by zahrnovalo něco víc než jen poklepávání nohou nebo chození ode zdi ke zdi.

A studená orosená krev v chladicím boxu už mi nepřipadala jako něco, bez čeho se zvládnu obejít. Po pěti dnech jsem na ni koukal čím dál častěji. Po osmi dnech jsem ji hypnotizoval pohledem. Po deseti dnech, kdy jsem blouznil a zcela určitě jsem musel mít horečku, se mi zdálo, že přišel instruktor, aby se mi vysmál. Ale dveře se neotevřely a mně nezbylo než vzít sáček krve do ruky – uvědomil jsem si, že ho držím, až v momentu, kdy se tak stalo. Chladil jsem si s ním orosené čelo. Přeléval jsem krev ze strany na stranu jako vodováhu, která ukrajuje délku mého života a krájí věčnost na okamžiky.

Když se po sedmnácti dnech dveře otevřely, seděl jsem zpola opřený o zeď a musel jsem mít šílený výraz – připadal jsem si jako šílenec – a sáček s krví jsem měl položený v klíně. Neotevřený a netknutý. Instruktor řekl zas a pouze jenom dvě slova.