Vesmír velkých dálek

XIV. ISAAC

Nějakou dobu jíme mlčky a v kuchyni je slyšet pouze cinkání příborů, pokud nepočítám celé spektrum zvuků, které ke mně doléhají zvenku a taky ze všech koutů domu – dřevo je staré a občas zaskřípe, pod dveřmi profukuje, z nedotaženého kohoutku kape voda.

Špagety mi nevadí, vlastně je to takový skoro návrat do dětství a rajčatová omáčka má trochu kyselou chuť, takže ji dokážu cítit na jazyku. Po všech těch prapodivných jídlech, která jsem jídával ve Wolkov sídle, a po návštěvách rychlého občerstvení, restaurací, jedení burgerů a tisíců druhů poke (většinou s kimchi a chilli navíc) dokážu něco tak prostého ocenit.

A tady se podle mě moje dojmy s těmi Wyattovými přímo rozchází. Ten vypadá, že chvílemi svádí se špagetami urputný boj, a navzdory tomu, jak se pokouší o neutrální a smířlivý výraz, přece jen už ho trochu znám. Samozřejmě mu to nechutná. V čemž mě utvrdí jemný úsměv, který vyloudí na rtech, sotva polkne poslední špagetu, a slova: „Děkuju, Briane, za velmi zajímavý kulinářský zážitek."

Zní trochu vznešeně, jako kdyby děkoval jednomu ze svých poddaných.

Jen těžko dokážu skrýt pobavení, a tak radši pohlédnu na bratra, který působí spokojeně. „Je to po dlouhé době, co mám pořádné jídlo," přizná bezelstně a já v ten moment Wyatta nesmírně obdivuju za to, jak klidně přikývne, aniž by tenhle kulinářský zážitek jakkoli sepsul.

Uvědomuju si, jak jsem Wyattem přeplněný a jak je to pro mě nové, sledovat ho v úplně jiném prostředí. Možná se na mně opět začíná projevovat absence krve posledních dní, emoce pomalu probublávají na povrch. Ale při pohledu na něj se zas a znovu utvrzuju v tom, co k němu cítím.

Skoro až násilím se obrátím k bratrovi a nabídnu mu pomoc s nádobím – odmítne a sám všechno nastrká do dřezu, načež odněkud vytáhne oříškové oplatky a položí je na stůl. Není to ten nejlepší dezert na světě, ale já si rád vezmu.

Maya dojde k Wyattovi, je slyšet cvakání drápů na podlaze, a položí mu hlavu do klína. Wyatt ji začne bezmyšlenkovitě drbat a hladit. „A děkuju i za to, že tady můžeme zůstat," pronese.

„To není vůbec žádný problém," opáčí Brian okamžitě. Smete do dlaně pár drobků a jde je vyhodit. „Isaac mi vysvětlil rizika, ale stejně... Chci, abyste věděl, že je to i jeho domov. A tím pádem i váš." Nejspíš neví, jak to zakončit, a tak dodá prosté a nicneříkající „no". Očividně pociťuje z Wyattovy přítomnosti lehkou nervozitu, na čemž vlastně není nic moc překvapivého. Wyatt je živoucí rozpor – člověk by ho rád považoval za obyčejného, brzy už osmnáctiletého kluka, nicméně on je všechno, jenom ne obyčejný.

Ale dál tu myšlenku nerozvedu, protože směrem ke mně pronese: „Takže tady zůstaneme, dokud... se něco nezmění?"

Dokud se něco nezmění znamená: Dokud Daria nedopadnou. Dokud Darius nezemře. Dokud nás nedostane. Dokud se svět neobrátí vzhůru nohama. Dokud nám nebude vadit, že když se vykloníme z okna, uvidíme jenom lány kukuřice jako v nějakém americkém filmu.

Přikývnu. „Za předpokladu, že s tím souhlasíš. Myslím, že tady nás nikdo hledat nebude. Nikoho by nenapadlo, že bych tě vzal sem. Navíc informace o mém lidském životě neexistují. Je to dobré rozhodnutí." Moje upíří část tomu věří, moje lidská část v to navzdory pochybnostem doufá.

„A jak to uděláme s krví?"

Brian při té otázce nehne ani brvou a dál jí sušenku. „Jak jste to vlastně řešili doteď, když jste byli na útěku?"

„Pil jsem od Wyatta." Automaticky začnu zlehka bubnovat prsty na desku stolu a uvědomuju si, že tohle je ta chvíle, moment, kdy bych měl bratrovi vysvětlit, jak je to s abstinencí. „Čím víc krve upíři vypijí, tím víc je potlačená jejich lidskost. Zjistil jsem, že dokážu vydržet zhruba deset dní, pokud pravidelně a vydatně jím, aniž bych tím kdovíjak trpěl. Moje výkonnost pochopitelně klesá, často se objevuje i podráždění, ADHD zesiluje a tak dál. Zhruba okolo desátého dne začnu mít potřebu spánku, což je, jak jsme se s Wyattem shodli, taková hranice. Spící bych mu k ničemu nebyl."