XIII. ISAAC

176 21 0
                                    

Nevím, jaké to pro mě je, vracet se na místo, kam jsem se neměl nikdy vrátit. Na okamžik skoro čekám, že se Wyatt zeptá přesně takhle. Isaacu, jaké to je, vracet se na místo, kam ses neměl nikdy vrátit? A já bych upřímně řekl, že... nevím.

Když jsem se stal upírem, měl jsem spoustu povinností, nekonečné poznávání a zvykání si na to, co moje tělo a mysl najednou umí. Zpětně si pamatuju, že jsem cítil výčitky kvůli babičce, a přemýšlel jsem, jak asi vnímala moje rozhodnutí – jestli se trápila, že jsem si vzal život, nebo pro mě našla pochopení jako už tolikrát předtím. Vzpomínám si, že v momentu, kdy jsem skočil, jsem na ni nemyslel. Nemyslel jsem na nikoho.

Byl to krok do prázdna.

A sotva se moje tělo zahojilo, zamířil jsem na nejbližší policejní stanici, abych se udal, což mi zpětně připadá směšné. Chtěl jsem nahlásit zločin, že jsem jako jediný ze svých přátel přežil.

Potom už to šlo rychle. Policie vyloučila cizí zavinění a pro mě přijel jeden ze zaměstnanců KREV, kteří mají na starosti vstupní formality a začleňování. Odvezli mě rovnou do výcvikového střediska, kde jsem podstoupil řadu testů. Stal jsem se identifikačním číslem a začal nový život.

Mohl jsem se po té události, když jsem se probral rozlámaný a rozbitý, vydat zpátky domů. Věděl jsem, co se stane, když svoji přeměnu rovnou nahlásím, a že už tím pádem nikoho z rodiny nikdy neuvidím. Ale v tu chvíli mi to tak připadalo jednodušší.

Zpětně nedokážu přijít na to, jestli svého rozhodnutí lituju, jestli jsem měl starou paní naposledy obejmout a zeptat se, mám-li napořád její požehnání a lásku. Ale možná jsem se bál, že bych spatřil v jejích očích to, co jsem viděl tolikrát předtím v očích matky.

Nebo si to pamatuju špatně a necítil jsem vůbec nic. Šlo o stejný pocit, jako když jsem ochutnal krev. Nijaký. Wyatt mi tuhle otázku položil v průběhu našeho putování jako jednu z mnoha, které si nárokoval. Zajímalo ho, jaké pro mě bylo poprvé se napít.

Vzpomínám si, že jsem tenkrát seděl v autě naproti zaměstnanci KREV a on mi podal neprůhledný kelímek s uzavřeným víčkem. Vím docela určitě, že mě napadlo zeptat se: To je cappuccino? Možná jsem byl nervózní a napadaly mě hloupé vtipy. Ale nakonec jsem nic neřekl a prostě se napil. To je všechno. Nedošlo k výbuchu emocí ani tíživému uvědomění ježišikriste, piju krev! Docela určitě jsem ji pil klidně a odevzdaně, zatímco jsem si říkal: Všichni ostatní zemřeli.

Samozřejmě mě teď napadá, koho v domě najdu. Jsem si ovšem jistý, že pokud bych se vracel jako člověk, bylo by to mnohonásobně těžší. Takhle na to dokážu nahlížet celkem pragmaticky.

Nemyslím, že je moje babička stále naživu vzhledem k tomu, že jí zjistili rakovinu slinivky v pokročilém stadiu. Nemyslím, že by v tom domě byla moje matka, která sem nerada jezdila třeba i na návštěvy. Nemyslím, že dům prodali. Ale možná ho někomu pronajímají, a pokud je to pravda, budu muset rozhodnout, co dál.

A už vůbec nemyslím na to, že pokud přežijeme, nevyhnu se následkům.

Ve skutečnosti myslím na úplně jiné věci. Například mě fascinuje a zároveň irituje odpolední slunce, které se Wyattovi odráží ve vlasech.

Cítím Wyattův pot, tričko, které na sobě má dva dny, a uvědomuju si zamračený výraz, s jakým se rozhlíží, zatímco pokračuje dál. Procházíme po prašné kamenité cestě mezi poli, kde šustí kukuřičné klasy, co se mírně naklání ve větru.

„Tohle je ono?" pronese Wyatt zničehonic, až mě tím překvapí.

Zvědavost opět převážila nad tím, jak moc je na mě naštvaný. Většinu cesty, která čítala bezmála desítky hodin na nepohodlném sedadle autobusu, radši koukal z okna, než aby se mnou mluvil. Od chvíle, co jsme odešli z lesa, dokonce ani nepoložil žádnou otázku týkající se mého života. Až teď.

Vesmír velkých dálekKde žijí příběhy. Začni objevovat