Vesmír velkých dálek

VII. ISAAC

Z našeho života na útěku se stává rutina a já nevím, jestli je to správné.

Má to pochopitelně svoje výhody jako například prostý fakt, že jsme dokonale sehraní v tom, kdy zastavujeme, kdy chodíme pro jídlo, na základě čeho vybíráme motely, v nichž strávíme další noc, a kdy naopak pokračujeme dál.

Občas jedeme tak dlouho, než se noc překlopí v ráno, a já sem tam Wyatta probudím, aby to viděl. Pak společně snídáme – on sedí na kapotě auta, rozcuchaný a rozespalý – zatímco sledujeme východ slunce.

Díky rutině prožíváme každý den dost podobně, a tak je téměř nemyslitelné, abychom udělali chybu. A přesto, má to pochopitelně i svoje nevýhody. Někdo s Dariovými zkušenostmi by mohl poměrně snadno vysledovat jisté schéma v našem jednání a překvapit nás.

Takže se ptám sám sebe, jestli převažují pozitiva, nebo negativa. Pokládám si tu otázku den co den – ptám se během řízení, během krátkých zastávek a hlavně uprostřed dlouhých nocí, zatímco Wyatt klidně oddechuje na jedné z obyčejných zažloutlých postelí v dalším motelu, jejichž jména mi pomalu začínají splývat. A moje otáčení spinnerem a přehazování mince není ani tak projev ADHD, jako spíš potřeba dělat alespoň něco.

Někdy mě napadá, jestli by nebylo přece jen moudřejší svěřit Wyattův život KREV nebo alespoň tomu, co z organizace zůstalo. KREV by měla být pilíř společnosti a za tu dobu, co jsme na cestě, jsem už několikrát telefonoval s Trentem, který na mě ani jednou netlačil, abych předal Wyatta do jejich rukou. Znamená to ale, že je důvěryhodný?

Otázky s každým dalším ujetým kilometrem nemizí. Naopak přibývají.

Zatímco sáčky s krví ubývají. Jednou nebo dvakrát dokonce pocítím vztek, když vidím, jak málo jich ještě zbývá. Na sebe, že jsem závislý na něčem takovém. Na regulaci, kterou má na starosti vláda, a nemožnost KREV vyjednat výjimku pro vzácné případy, jimiž je ochrana života někoho tak důležitého, jako je Wyatt. Čímž nemyslím ani tak důležitost na základě jeho postavení, jako spíš prostý fakt, že se pro mě stal nepostradatelný lidsky. Jeho humor, narážky, bystrá mysl, která na mě v nestřežených chvílích chrlí nejrůznější fakta o vesmíru, touha něco v životě prožít, všechny ty titěrné maličkosti, kterým spousta lidí nepřikládá nijak valný význam. A jeho tělo. Krásné, pevné díky tréninku, a přesto vláčné, jakmile se choulí na předním sedadle, nebo když ho beru do náruče, protože ho nechci po dlouhé cestě vzbudit.

Nic z toho samozřejmě Trentovi vykládat nechci. Ani nevím, jak by to znělo. Podívejte, Wyatt Wolkov je nejenom významný, protože je mu svěřeno vedení dvou velkých společností, pomocí nichž může prakticky rozhodovat o chodu celého světa, ale především jde o ten prostý fakt, že jsem se do něj zamiloval. Že je to neprofesionální? To je v tuto chvíli váš poslední problém, věřte mi. Moje neprofesionalita v sobě zahrnuje ochotu nechat si vystřelit mozek z hlavy, pokud by měl ten chlapec přežít. Takže, Trente, zavolejte klidně prezidentovi, ale dejte mi víc krve.

V průběhu jednoho z našich rozhovorů, než jsem rozlomil další z jednorázových SIM karet, jsem nakonec řekl pouze tu poslední větu. Myslel jsem ji vážně a byl jsem drzý.

Trent zněl velmi unaveně, nicméně slíbil, že s tím zkusí něco udělat. „A kolik krve?" zeptal se.

Pro mě za mě naplňte krví klidně celé Rudé moře a já ho vypiju, pokud to bude znamenat, že je Wyatt v pořádku. Ale do telefonu jsem odpověděl pouze: „Dostatečné množství."

Den za dnem se potýkám s vědomím, že sáček, pro který sahám, je jeden z posledních, a pomalu s Wyattem začínáme mluvit o tom, do které nemocnice zajedeme pro další dávku.