Vesmír velkých dálek

X. WYATT

Čekám do dvanácti. Celou jednu minutu čekám za dveřmi a přemýšlím, jestli si to Sydney uvědomuje a jestli stejně jako já čeká, až otevřu, jestli vůbec otevřu a možná mu vrtá hlavou, proč neotvírám. Ačkoliv spíš ne, určitě už zaznamenal, že jsem v některých aspektech života lehce excentrický.

A tak čekám do půlnoci a teprve tehdy rázně rozrazím dveře, ale zůstanu stát na místě a trochu nadzvednu bradu, aby bylo jasné, že pozor... vycházím.

Sydney mě upřeně sleduje, ovšem rozhodně mým vystoupením nevypadá překvapený nebo šokovaný nebo otrávený... Začínám mít dojem, že si zvykl, protože já své příchody vždycky pojímám jinak. Například dneska ráno jsem nevědomky předváděl zombie kluka, co se trhaně šine do kuchyně pro kafe a banánové cereálie a pak se zase se stejnou měrou energie táhne zpátky.

Ale teď jsem čilý a připravený, proto nasadím vojenský krok. A Sydney jde samozřejmě za mnou, neslyšně a ladně, až mě nejednou napadne, jestli před tímhle vším – upírstvím a ochranou – náhodou netančil balet. (Jako možná to vyznívá hanlivě, ale já na baletní hodině jednou jako malý byl a rozhodně bych ten teror nikomu nepřál.)

Vejdeme spolu do kuchyně a já z mrazáku vytáhnu dvě nachystané zmrzliny, o kterých jsem Leovi říkal, že je na dnešní večer budu potřebovat. A protože na Lea je spolehnutí, obě leží úplně nahoře – pistáciová s makadamovými oříšky a karamelovými kousky pro mě a chilli pro pana upíra Isaaca Sydneyho. Taky s sebou vezmu dvě lžičky a s tím se rozejdu směrem k observatoři.

Zmrzliny mě trochu studí do rukou, takže přes dlaně přetáhnu rukávy mikiny. A Sydneyho nenapadne, že by je vzal, prostě jen zadá kód k hlavním dveřím a společně vyjdeme do trochu chladnější noci. Kolem deváté pršelo, proto je krásně čistý vzduch a taky mokrá tráva. To zjistím ve chvíli, kdy do ní stoupnu a málem uklouznu.

Málem! A ne, Sydney mě kvůli tomu nemusí zachraňovat, dokonce ani nehne brvou a nijak nekomentuje moje nešikovné došlapy. Což je jedině dobře, rád si před ním zachovávám hrdost.

Projdeme kolem zimolezů, u kterých vždycky nechápu, že za jediný týden dokázaly tolik vyrůst, a v tiché, velmi hloubavé náladě dojdeme až k observatoři. V ten okamžik letmo zkontroluju Sydneyho, ale přesně, jak jsem předpokládal, ani dnes neplánuje zůstat venku, a tak vystoupáme nahoru.

Nejprve kouknu na hvězdné mapy, zda jsou na svém místě (jsou), poté otevřu střechu, abych viděl na noční oblohu a mohl tím pádem říct, že jsem dneska hvězdy podle tradice pozoroval, přestože jsem ani na okamžik nepoužil dalekohled, a následně rovnou zapadnu do sedačky a přitáhnu deku.

Sydney zůstane stát kousek ode mě. V těch svých přiléhavých KREV hadrech, pistolí na stehně a výrazem, kterým dává jasně najevo, že je absolutně profesionálně nezaujatý.

Plácnu na místo vedle sebe. „Musíš si sednout. Vestoje se ti bude špatně jíst zmrzlina," upozorním ho a rovnou k němu natáhnu ruku s chilli zmrzlinou. A je zvláštní, jak moc doufám, že bude mít aspoň trochu radost. Obvykle mi na takových věcech příliš nezáleží.

A tak dá asi rozum, že Sydneyho reakci upřeně sleduju. To, jak na malý okamžik zaváhá, jak mu cukne v koutcích a jak jeho výraz nakonec povolí, když vezme kelímek i lžičku a sedne si na sedačku vedle mě.

„Míval jsem nejraději jahodovou. Ale když se z vás stane upír, potřebujete některé věci, hlavně chutě, zvýraznit. To málokdo ví," řekne jen tak mimochodem a poprvé ochutná. Že mu chutná, poznám, protože přivře oči a mlaskne. Je to legrační.

„Jahodová je nudná. Chilli je rozhodně zajímavější," podotknu a za tím si stojím. Protože na světě je tolik chutí, tolik kombinací a variací, že nedává smysl, aby měl člověk rád něco tak obyčejného a nezajímavého.