Vesmír velkých dálek

XII. ISAAC

„Nemám moc času," je první věc, kterou Beatrice řekne, sotva hovor přijmu.

I tak ale trvá, než odpovím. Zaprvé ji potřebuju dát nahlas, protože z toho nechci Wyatta jakýmkoli způsobem vynechávat – vzbudil se a mžourá do tmy – a zadruhé bych nerad působil horlivě. Sice nám pomohla, ale nebylo to nezištné. Velmi dobře si pamatuju, jak stála po Dariově boku, když nás obklíčili, a ve tváři neměla nic než chladné přesvědčení.

Navíc si stále nemůžu být jistý, jestli není tohle všechno součást nějakého komplikovanějšího plánu, za kterým stojí právě Darius. Ostatně, věřit komukoli je příliš velký luxus.

Wyatt na mě pohlédne, nejspíš čeká, až promluvím. Voní spánkem a vlasy mu trčí do stran. Dokonce ani nemá ve tváři výraz plný naštvání, odporu a zrady, s nímž se před několika hodinami stačil uvelebit na zadním sedadle. Předpokládám ale, že se ten výraz co nevidět vrátí. Není možné, aby se ze svých pocitů jednoduše vyspal. Na to je příliš komplikovaný.

„Poslouchám," pronesu klidně. Vzpomenu si, jak se mě Wyatt jednou zeptal, jestli jsou všichni upíři tak strnulí, nudní a disciplinovaný jako já, použil spoustu různých slov, a to mě vede k uvědomění, že Beatrice je oproti mně vlastně velmi lidská.

I její otázka je lidská – vyhrkne ji s neskrývanou naléhavostí. „Nejdřív se chci ujistit, že naše dohoda platí, pane Wolkove."

Wyatt se pohledem nezeptá a neujišťuje, jestli je to tak správně. Pevným hlasem odvětí: „Platí. Máš moje slovo. Zařídím, abys viděla svoji dceru. Bude to první věc, kterou udělám, pokud přežijeme." U posledního slova na vteřinu nezaváhá.

Mám silnou a náhlou potřebu pevně ho k sobě přitáhnout. Ale nepohnu se ani o milimetr.

„Dobře," odpoví Beatrice. V jejím hlase je něco... Pochopitelně taky neví, jestli nám může věřit. Možná, že kdyby se na to zeptala Wyatta, odpověděl by: „Ne, Sydneymu věřit nemůžeš. Bez váhání zatajuje důležité informace."

„Řekni nám, co víš," pobídnu ji. „Jak jste nás našli?"

„Darius není idiot, Isaacu. Dokázal předvídat, jak se zachováš. Byli jsme vám na stopě prakticky od začátku. Navíc není tak těžké vysledovat kradená auta. Ale včera to byla spíš náhoda, ve skutečnosti jsme nemysleli, že na vás narazíme. Nebyli jsme dostatečně připravení..."

Tím posledním sdělením říká, že neměli krev, což jenom potvrzuje moje domněnky.

„Takže jste prošli abstinencí," konstatuju. „Kolik dní?"

„Měsíc. KREV nám hned, jak to prosáklo, zablokovala přístup ke krvi. Darius ale říkal, že stačí, když vydržíme. Ne že bychom měli na výběr. Byla to hrůza, připomínalo mi to Samotku. Myslela jsem, že umřu, že mě to do prdele zabije. Řekněme, že jsem pár věcí přehodnotila. Chci vidět svoji dceru, nic víc. A poslouchej," ztiší hlas, „tahle informace má cenu zlata. Bez krve vydržíš až sto dní."

Pohlédnu na Wyatta, který zírá před sebe. Je vidět, že o všem přemýšlí a zpracovává to.

„Já vím," řeknu klidně.

„Ty víš?" pronese Beatrice překvapeně, jako kdybych jí právě oznámil, že se hodlám odstěhovat do Karpat a pít krev tamním obyvatelům. „No samozřejmě, že to víš. Dává potom smysl, že se vyhýbáš nemocnicím, ale přišlo mi... Takže piješ z něj?" hádá a já to nevyvrátím.

Mám pocit, že se točíme v kruhu. „Měla by sis vybrat stranu, Beatrice. Když se udáš, zmírní ti trest. Řekneme, žes nám pomohla. KREV uvítá jakékoli informace o Dariovi."